Stopař

Cesta

   Rozpálený beton se mi lepí na podrážky bot. Její vlasy díky slunci získávají zrzavé odlesky. Hlasitě oddechuje. Někdy zakašle. Má tak jemný a měkký hlas. Jakoby měl ležet v skleněné truhle podložený saténovými polštáři. Hledí cílevědomě před sebe.

"Emo?" zaraženě se jí ptám.

"No?" obočí má zvednuté. Na ústech jí hraje empatický úsměv.

"Kam mě to bereš?" Hlas se mi třese.

"To je na tom to překvapení." Jedním okem na mě mrkne. "Vidíš tamten dům?"Ukazuje na rudou garsonku.  "Kolem něj můžeme projít, můžeme do něj jít, nebo půjeme jinudy. Ať se dostaneš kamkoliv, nebudeš vědět co tě tam čeká..." je obklopena silnou aurou tajemství.

Koukám jí upřeně  do očí. Zelená na sluneční záři lehce mění barvu.