Ať hvězdy nad tebou bdí. - Un du evarínya ono varda. [POZASTAVENO]

Together

Eragon potlačil závrať, když se Safirou zacloumal silný poryv větru. Vyčítal si, že se ráno před letem přejedl. Teď jen stěží udržel rozbouřený žaludek na uzdě. Aspoň že mohl zavřít oči a nekoukat na ubíhající krajinu pod dračím břichem. Jeho věrná společnice se ale jeho nevolností velice bavila, proto mu v myšlenkách promítla vzpomínku, kdy se po hlavě řítila ke kosti-lámající-zemi.

„Safiro!" zavyl Eragon a praštil svou dračici přes krční šupiny. „Maličký," zavrněla, „nech toho. Lechtá to." „Mohla bys mít alespoň trochu toho soucitu se svým Jezdcem." „Nebudu se zabývat chybami druhých. Jsi špatný lovec, pokud nedokážeš určit, kolik potravy spořádáš."

Eragon zlostně zavrčel a ještě více ho pobouřilo, když se zlatý drak Glaedr ze svého Eldunarí jejich potyčce jen tiše smál. Poslední dobou si mladý Jezdec připadal podrážděnější než obvykle. Od svého odchodu z Alagaësie si stýskal po starých časech. Chyběla mu společnost Aryina draka i elfky samotné. Často vzpomínal i na trpaslíka Orika, jenž byl nyní králem své rasy.

„Víš moc dobře, že nám byl odchod z rodné země předurčen. Je naším úkolem najít příhodnou krajinu a tam založit nový řád Dračích Jezdců," promlouvala k němu Safira. „Myslíš, že je to celé jen hříčka osudu? Máme se vrátit, aby další loučení byl ještě těžší?"

„Kdyby byl osud zvířetem, sežrala bych ho," zabručela dračice. „Spíš mám pocit, jako by v Alagaësii přetrvávalo zlo, které je potřeba vymítit." Eragon v sedle ztuhl nad pravdivostí této možnosti. V hloubi srdce proklínal tajemného Jezdce i s jeho jistě věrným společníkem.

„Blíží se poledne. Měl bys podat zprávu Nasuadě," ozval se Glaedr, a poté se opět uzavřel sám do sebe.

Safira prohnula krk, stočila křídla k tělu a střemhlav zamířila k zemi. Vlhkost v mracích se shromažďovala do drobných kapek, které díky prudkému klesání bodaly mladíka do tváří, na nichž rašilo jemné strniště. Eragon si díky tomu připadal dospělejší a mužnější, ale pořád se mu více líbila jeho holá chlapecká tvář s ostře řezanými elfskými rysy.

Přistáli na louce poseté stovkami divoce rostoucích květin všeho druhu. Když Jezdec seskočil za sedla, sahala mu tráva až ke kolenům a to byl Eragon poměrně vysoký.

Pohled z ptačí perspektivy by každého živého tvora okouzlil. Stébla pod náporem větru ladně tančila a ohýbala se, aby světu demonstrovala svou pružnost. Jednotlivě pohybující se vlny se vždy v půli rozdělily, aby obepluly modrou dračici, a poté se zpět spojily v nerozlučný celek. Safira působila přímo královským dojmem. Její šupiny se blyštily tak, že jejich majitelka zářila jako diamant. Nic na světě se nemohlo vyrovnat její kráse. Nejspíš proto o sebe tolik pečovala.

Eragon na ni ještě chvíli s úžasem pohlížel, ale poté, co ho Glaedr znovu upozornil, aby se spojil s Nasuadou, přešel z louky na sluncem spálené místo. Rukama vyhloubil důlek dostatečně velký na to, aby v něm mohl spatřit obraz člověka od temene hlavy až po prsa – takový živý portrét. V duchu si představil, jak královna vypadá, až pak se ji rozhodl nazírat.

„Draumr kópa." Hladina vody se ve vyhrabaném dolíku zčeřila, než se mu ukázala Nasuada v celé své kráse. Chvíli toto kouzlo držel, načež ho pozměnil tak, aby spolu mohli mluvit.

„Eragone," oslovila ho panovnice překvapeně, „dnes o vás dáváš vědět dříve než včera. Děje se snad něco?" Jezdec chvíli přemýšlel, ale pak její obavy vyvrátil.

„Nasuado, pokoušel se někdo z Du Vrangr Gata zaměřit na mého bratra?" To spojení jako rodinného příslušníka v něm stále vyvolávalo rozporuplné pocity. „Nařídila jsem to Trianně, ale bohužel neuspěla."