Ať hvězdy nad tebou bdí. - Un du evarínya ono varda. [POZASTAVENO]

I've seen you somewhere!

Dívka se trhnutím probudila a posadila se. Narazila při tom do tenké membrány Freurnova křídla. Lapala po dechu a snažila se ve své mysli vytvořit pomyslnou zeď, přes kterou se nikdo nedostane. Někdo cizí se jí snažil vkrást do hlavy a prozkoumat každičké zákoutí myšlenek. Freurne! Potřebuji pomoc!

Zaměř se na jedinou věc, odpověděl drak a Tauriel tak i udělala.

Pohledem zakotvila na drakově žilce, která se proplétala snad celým křídlem a pozorovala, jak v ní tepe horká krev. Snažila se vytvořit mnohem pevnější zábrany kolem své mysli a postupně se jí podařilo nezvaného hosta ze své hlavy vypudit. Netroufala si však toto bezpečné opevnění ještě nějakou chvíli opustit, takže ji drak musel přivést zpět k plnému vědomí tím, že se odtáhl a dívce udeřily do obličeje hřejivé paprsky slunce.

Celá vyděšená se Freurnovi svěřila s tím, co se stalo. Bylo to mnohem horší než útoky, kterými ji zkoušel samotný král. Galbatorix si nedovolil na křehkou dívku použít sílu ze svých Eldunarí, ale měl to udělat. Tauriel by na takovýto útok byla připravená.

Je to sice znepokojivé, ale nemůžeš čekat, že budeš připravená na cokoli. Král s námi nedokončil výcvik. Na to bychom potřebovali elfy. Ti jsou v tom nejvíce zběhlí. Vždyť oni se zasloužili o spojení draků s Jezdci, konejšil vystrašenou dívku drak.

Tauriel jen mlčky přikývla a usedla k dohořívajícímu ohni. V mysli se spojila s Freurnem a dovolila mu, aby si odletěl ulovit něco pořádného k snědku. Vrátím se krátce po poledni. Zkus si neublížit.

Jakmile se vzdálil dostatečně daleko a oslabil jejich spojení tím, že se zaměřil jen na lov, objala si dívka kolena a rozplakala se. Chtěla ze sebe dostat veškeré smíšené pocity, které se v ní nakupily od královy smrti. Připadala si v divoké krajině příliš slabá a nevěděla, co může od okolí čekat.

Když prvotní příval emocí ustal, rozhodla se jít rozptýlit procházkou. Váhavě vkročila do jehličnatého lesa a snažila se držet místy zarostlé pěšiny. Jak tak po ní kráčela, ani si nevšímala směru, kterým se ubírala. Jednou na křižovatce odbočila vpravo, jindy se rozhodla jít vlevo. Zeleň kolem ní jí připadala důvěrně známá a dívka ani nepocítila potřebu vrátit se do bezpečného tábořiště. Zanedlouho se však dostala do části lesa, kde stromy postupně řídly, až ze smrkového porostu vyšla úplně.

Stanula na louce, která navazovala na nehostinnou rovinu táhnoucí se několik stovek mil na východ, kde u obzoru přecházela v poušť Hadarak. Tato přeměna čerstvé zeleně v prašnou pláň Tauriel velice mátla, avšak způsob, jakým byly tyto dvě oblasti propojené, ji uchvacoval. Mohla se tím pohledem kochat ještě dlouho, kdyby si však při stálém rozhlížení nepovšimla mnoha čerstvých nebo pár dní starých rýh v zemi. Přikrčila se a dlaní přejížděla přes hrboly, které do rovinaté krajiny nezapadaly. Tyto nerovnosti byly dívce velice známé, ale nemohla se rozpomenout, kde je viděla.

Rozhodla se tyto nevídané úkazy sledovat a šla podél nich dále při hranici lesa, dokud za poslední otáčkou nestanula tváří v tvář starému, ale navzdory času stále zachovalému sídlu z doby Jezdců, které vévodilo celé zelené louce. Vyjímalo se na této pláni nejen svým vzhledem, ale i tím, že to byla široko daleko jediná stavba.

Tauriel se nemohla na krásu kamenného obra vynadívat hlavně proto, jak bylo vedle vystavěno monumentální nádvoří vhodné pro přistávání draků. V tu chvíli si dívka uvědomila, proč jí byly ony rýhy tak důvěrně známé. Takové nerovnosti v zemi dokázal vytvořit pouze drak, když se svýma nohama odrážel ze země při vzletu a drápy tak porušil původní povrch.

Nebyla si úplně jistá, zda je moudré pohybovat se v krajině, která svědčí o přítomnosti těchto okřídlených a převelice inteligentních zvířat, avšak zvědavost ji přemohla. Opatrně našlapovala na zohýbaná stébla zelené trávy a dlaní svírala rukojeť svého meče. Každičký zvuk, který vyšel z lesa nebo z dívčina okolí, ji znepokojoval a vždy se přikrčila. Dávala si veliký pozor, aby nebyla odhalena a díky své opatrnosti došla až pod vyvýšenou bránu vedoucí do nitra sídla.

Vchod tvořily mohutné, bytelné kovové mříže pokryté šlahouny břečťanu, jenž se stáčel kolem jednotlivých podélných částí a tvořil tak zraku neprostupnou bariéru. Na podlaze po stranách brány postávaly kamenné vydlabané kvádry, v nichž kdysi za dob Jezdců kvetly cizokrajné květiny, které dodávaly místu magické kouzlo. Zbyly po nich jen názvy vytesané do spodní části monumentálních květináčů.

Dívka se rozhodla vystoupat po robustních schodech, až stanula tváří v tvář pootevřenému vchodu. Na nic nečekala a vplula dovnitř. Prozkoumávala útroby starého sídla, které uvnitř vypadalo, jako by ho někdo v poslední době hojně využíval. Postupem času nacházela ohlodané kosti velkých zvířat, z čehož dívce přeběhl mráz po zádech, když si uvědomila, že by to mohli způsobit ra'zakové.

Když se Tauriel nad hlavou prohnal prudký vítr, který doprovázelo máchání křídel v dáli, rozhodla se stavbu co nejrychleji opustit. Naneštěstí se k tomu všemu ze země rozvířil prach, a když dívka doběhla k bráně, zjistila, že se mříže zaklaply a nejdou otevřít. Hlasitě zaklela a schovala se za nebližší roh vedoucí do úzké uličky podél strážní věže. Opatrně vykukovala zpoza kamenné zdi a tím pádem byla svědkem přistání červeného draka, který byl o mnoho větší než Freurn, na sídelním nádvoří. Z jeho hřbetu seskočil tmavovlasý mladík a ladně přistál na nohou. Upravil si černý plášť, který se mu přehrnul přes rameno, a poplácal svého draka po šupinatém boku.

„Dnešní pátrání nebylo dvakrát úspěšné, ale zítra budeme pokračovat," pronesl rozhodně mladík a chvíli byl zticha, když mu jeho drak v mysli odpovídal. „Já vím, Trne, ale ta dívka se v Dračích horách nemohla objevit jen tak náhodou. Do těch končin se neodváží vkročit nikdo a na ni jsme při každotýdenním zkoumání oblasti nikdy nenarazili."

Opět se na nádvoří rozhostilo hrobové ticho a dívka se snažila dýchat, co nejtišeji dovedla. Napínala uši, aby slyšela každé Jezdcovo slovo, ale více jí vadilo, že netušila, co si červený drak myslí.

„Máš pravdu, Trne. Je možné, že máme co do činění s někým, kdo ovládá kouzla. Bylo by lepší najít ji co nejdříve. Půjdu si vyčistit hlavu do zahrady. Klidně se proleť." A s těmito slovy se mladík otočil a dívka spatřila jeho tvář. V tu chvíli ho okamžitě poznala, byl to Murtagh. Zase on! Vykřikla bezmocně v hlavěm a když zpozorovala, že se Jezdec blíží k jejímu úkrytu, dala se na tichý útěk.

Jakmile proběhla úzkou uličkou, spatřila zahradu hustě porostlou ovocnými stromy, keři a sladce voňavými květy, které by dívku v běžné a klidné situaci přinutily vychutnávat si jejich barvu a zrnka, jejichž prostřednictvím se nesla vůně po celém placu. Abbey se ovšem potřebovala schovat, a proto vítězně poskočila, když si všimla studny mezi dvěma jabloněmi.

Rozeběhla se k ní, následně se přehoupla přes její okraj, ujistila se, že je v ní dostatečné množství vody, kdyby spadla, rukama se pevně chytila kovové zrezivělé tyče, která byla ve studni zaklíněná, a spustila se dovnitř právě ve chvíli, kdy Murtagh vstoupil do zahrady. Jeho pohvizdování vynutilo na dívčině tváři úsměv a na kratičký okamžik zapomněla, že se musí pořádně držet, a proto se snažila přehmátnout pravou dlaní, aby se zachytila ještě pevněji. Když se ale dotkla čehosi kluzkého, co pokrývalo pravý konec tyče, dlaň jí sklouzla a dívčina levá ruka povolila také.