Ať hvězdy nad tebou bdí. - Un du evarínya ono varda. [POZASTAVENO]

Bad decisions

Zdlouhavou cestu přes více jak polovinu Alagaësie zdolal Eragon za tři úmorné dny. Jeho i Safiru potkala písečná bouře, jež se vytvořila nad východním koncem pouště Hadarak a pronásledovala je celou dobu, než vyprahlou pustinu přeletěli. Dračice si neustále stěžovala na drobná prachová zrna, která jí každým dnem špinila šupiny a ubírala jí na kráse. Její egoismus byl v tu chvíli na místě, poněvadž i Jezdec cítil potřebu se vydatně umýt a udělat ze sebe nového člověka.

Jejich přílet do Ilirey probudil v lidech bouřlivé reakce. Duch oslav korunování nové královny se nesl v lidských příbytcích i půl roku od onoho soudného dne a návrat Jezdce-spasitele prozářil celou krajinu štěstím a radostí. Ovšem v hlavách těch prozíravějších vyvstaly obavy, proč se do své rodné země vrátil tak časně po svém odchodu. Vždyť bylinkářka Angela všem připomínala, že se Eragon do Alagaësie nevrátí. A přesto jeho dračice přistála nedaleko paláce.

Nasuada si byla vědoma, že si mnozí domyslí, že se mohla v království znovu zrodit hrozba. Nechtěla šířit paniku, proto vyslala své nejvlivnější diplomaty a šlechtice, kterým důvěřovala, aby do každého domu donesly smyšlenou zprávu o tom, že na východě Jezdec nenašel vhodné místo pro výchovu draků, a proto se přes Alagaësii přesouvá na západ. Toto protiopatření vymyslela Safira a nebylo pochyb, že by jejímu nápadu někdo nevěřil.

Eragon odepnul kožené řemínky, jimiž měl přivázané kotníky, přehodil pravou nohu přes hřbet své dračice a seskočil na žulové nádvoří. Ihned se kolem něj seběhli přihlížející a vítali ho nadšenými pokřiky.

„Vítej, dračí Jezdče!"

„Jak krásná jsi, ó Safiro!"

„Eragone! Safiro!" dolehl k nim hlas královny a poddaní vytvořili uličku, aby mezi nimi mohla projít.

„Nasuado," kývl mladík hlavou na pozdrav a po boku své věrné společnice vyrazil za královnou do nitra hradu. Kráčeli potemnělými chodbami, v nichž i po mnoha měsících zůstávaly patrné pachy smrtících jedů, ze zdí trčely nebezpečné kovové pasti a na podlaze zůstaly cákance dračí krve, když zde mnohokrát procházel raněný Trn.

„Omouvám se, Safiro. Vím, že to musí být strašný pohled spatřit krev někoho tvé rasy, ale ať jsem povolala kohokoli, nikdo nebyl schopen se jí zbavit." „Nelam si s tím hlavu, Nasuado. Trn by byl jistě pyšný, kdyby věděl, že zde zůstaly připomínky jeho utrpení, když proti své vůli sloužil Galbatorixovi. Prožil zde část svého života, proto zde na něj musí zůstat alespoň nějaká vzpomínka."

Dorazili do hlavního sálu. Jeho podlahu stále pokrývaly dlaždicové čtverce, v nichž se na sebe v odrazu usmívaly překrásné umělecké malby na stropě. Stěny hrdě obývaly rozvětvené konstrukce s hořícími svícemi, díky čemuž se jindy zšeřelý prostor mnohonásobně prosvětlil.

Královna usedla do svého robustního trůnu a pokynula Jezdci, aby zaujal místo v protějším pohodlném křesle, které nechala přinést právě pro tuto příležitost. Safira se natáhla jak dlouhá tak široká na chladnou zem a z nozder vypustila obláček kouře. Po cestě byla stále ještě vysílená.

„Přejděme rovnou k věci, Eragone. Každý den jsem ti podávala zprávy o tom, kde se podle mých špehů Murtagh nachází a bohužel se mé obavy potvrdily. Mnozí vojáci, kteří se podle mých pokynů, vydali do lesů Dračích hor, byly svědky dračího řevu. Jeden starší muž dokonce tvrdí, že zahlédl rudá křídla, ovšem to by souhlasilo, sever přece obývá Trn. Stejně si ale myslím, že tam s Murtaghem musí být i jiný Jezdec," promluvila Nasuada a ztrápeně se zahleděla někam do neznáma. V obličeji se jí vytvořil snad půl tucet vrásek, které při prvním spojení s Eragonem ještě vůbec neměla. Musela probdít mnoho nocí, když shromažďovala důkazy o existenci dalšího draka.