Poslechni své srdce (2.díl trilogie)

Kapitola 5

Ztěžka se mi dýchalo a měla jsem pocit, že mám v krku samé jehličky. Trochu jsem si odkašlala, ale vůbec mi to nepomohlo. Tělem mi projel mráz a byla mi zima. Otevřela jsem oči a podívala se kolem sebe. Od úst mi šla pára. Rychle jsem se posadila. Pod sebou jsem měla ještě vlhký ručník, jinak jsem byla úplně nahá. Vůbec nic jsem nechápala, ale čím víc jsem se snažila vzpomenout, co se vlastně stalo...ne, ne, ne, ne, ne!!!! To nemůže být pravda! Rychle jsem sáhla po červených šatech, které byly na kraji postele a oblékla si je. Roztěkaně jsem se dívala kolem, dokud mi pohled nespočinul na otevřeném okně. Okamžitě jsem ho zavřela a zatáhla závěsy. Už byla tma. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku, které ukazovaly devět večer. Všimla jsem si, že u nich byl i nějaký lísteček. Pomalu jsem přešla k posteli a vzala ho do rukou. Radši jsem se posadila. Zhluboka jsem se několikrát nadechla a potom se podívala, co se tam píše. Užij si zbytek své rozlučky. Věřím, že na dnešní noc nikdy nezapomeneš. TROY

Po přečtení jeho vzkazu jsem utíkala na záchod, kde jsem se pozvracela. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se má noční můra vyplnila.

Chtělo se mi křičet, jenže jsem už na to neměla sílu. Vzmohla jsem se jen na nekontrolovatelný pláč. Musela jsem ze sebe smít tu špínu. Jen pomyšlení na to, že...ani nejsem schopna to vyslovit...se mi chtělo opět zvracet. Do toho všeho mi stále zvonil mobil, který nechtěl utichnout. Musela jsem ho zvednout. Vrátila jsem se proto do ložnice a vzala to.

,,Bell, kde proboha vězíš? Takovou dobu se ti snažíme dovolat! Co se děje? Je to tvoje rozlučka přeci!'' chrlila na mě Medison s ustaraným tónem.

,,Omlouvám se. Já, já...usnula jsem. Budu tam za chvilku.'' vykoktala jsem ze sebe a zavěsila. Posadila jsem se na postel a rozhlížela se kolem sebe. Měla jsem stále pocit, že tam se mnou byl. Musela jsem pryč a v klubu byla možnost, že na to, co se stalo, možná zapomenu.

Mířila jsem zasněženou ulicí do baru a k tělu si přitáhla kabát, jak jen to šlo. Před očima jsem stále měla obrázek mého setkání s Troyem. Otřásala jsem se v návalech zimnice, i když to se zimou vůbec nemělo nic společného. Byla jsem na dně. Můj svět se bortil dva dny před svatbou. Nedokázala jsem si pomyslet, že bych měla Jasonovi říct, co se stalo. Nevěřil by mi. Neměla jsem ani žádné důkazy. A jeden papírek nic neznamená...

Jakmile jsem dorazila do klubu, sesypaly se kolem mě holky. Nedali mi možnost vůbec něco říct. Rovnou mě zatáhli do dění mé rozlučky se svobodou. Na jednu stranu...bylo to dobře. Během chvilky jsem se opila, takže moje starosti odpluly společně s mojí myslí. Sice jsem se ráno nepamatovala, co jsme všechno dělali, ale to mi bylo fuk. Mojí útěchou bylo, že jsem na několik hodin zapomněla. Dokonce jsem se modlila, abych ztratila třeba paměť. Nesplnilo se mi to. Po probuzení se mi vše vracelo a já opět zvracela a zvracela.

Den svatby

Nastal můj svatební den a já se stále cítila mizerně. Takhle depresivní člověk jsem nebývala... Vymáčkla jsem budík, který křičel na celý pokoj. Vůbec se mi nechtělo z postele vylézat, ale Medison se už hlásila o slovo.

,,Hey, tak vstávej ospalče! Tohle je tvůj velký den.'' volala na mě od dveří, tak jsem se překulila na druhý bok směrem k ní. Celá jenom zářila veselostí a v rukách držela své šaty.

,,Už lezu. Uděláš mi zatím kafe?'' optala jsem se jí s předstíranou nadšeností.

,,Jasně.'' ujistila mě a zmizela, tak jsem svoji masku zase shodila. Převalila jsem se na záda a sledovala strop. V jednu chvíli mě napadlo, že tu svatbu zruším, ale pak jsem se v duchu okřikla. To by nebylo řešení!