Fifty shades of Ereri [Shingeki no Kyojin]

Kapitola 1.

Pozn.autorky: Příběh bude končit po jejich prvním milování, protože... jako, nebyla jsem schopná dočíst knihu a ani se dokoukat na film ._. pro mě je to skoro nemožné. 
Plus bych ještě chtěla poděkovat ErbiChan za značnou a ohromnou pomoc ^^ bez tohoto člověka bych nebyla schopná poskládat normální dějovou linii a konverzaci :D
A pro teď - enjoy ^^ 

Normální člověk na mém místě by byl nadšený, ale já byl svým spolubydlícím Arminem Arlertem, kvůli jeho dlouhotrvajícímu nachlazení a neustálému ignorování mých rad, aby si bral prášky na posílení imunity donucen jet víc jak 200 km do Seattlu jen kvůli jednomu, blbému, pohovoru místo toho, abych se pomalu připravoval na testy z novinářství, i když ty měli být teprve až za nějakou dobu. A teď otázka: Proč tam vlastně jedu? Kvůli studentskému časopisu. Sice studuji novinářství, ale nejsem fanoušek našeho časopisu, raději věnuju čas učení, ale Armin - ten stíhá všechno a byl jeden z těch několika dobrovolníků, kteří se zapojili do psaní článků do tohoto časopisu. Nejdřív jsem pochyboval o tom, že by takový člověk jako je pan Ackerman takovou nabídku vůbec přijal. Konec konců byl to bohatý zaneprázdněný muž, který nejspíš slovo „odpočinek" neslyšel už pekelně dlouhou dobu, ale po té co ochraptělý šťastný hlas z ložnice Armina na mě volal něco jako on to vzal, usoudil jsem, že asi není takový, jak jsem si ho představoval.

Byl jsem aspoň rád, že mi byl Armin ochotný půjčit svoje auto, abych si nemusel vymýšlet svoje způsoby jak se do Settlu dostat. Byl jsem ale natolik ponořený do přemýšlení o nadcházejícím pohovoru, že jsem si ani neuvědomil dvě věci – nepodíval jsem se na otázky, které Armin pro tento pohovor sepsal a to, že jsem si stihl najít místo před ohromnou ocelovo-skleněnou budovou s nápisem Ackerman House nad skeněnými jezdícími dveřmi a tím pádem jsem už byl na požadovaném místě. Na hodinkách, které jsem nosil většinu času na svém pravém zápěstí se zračilo 11:57. Stihl jsem to, skvělé.

Opustil jsem Arminův Mercedes a vydal se do houfu lidí, mířících ke skleněným vchodovým dveřím ohromné budovy, kde sídlil pan Ackerman. Recepci jsem našel téměř hned. Samozřejmě, kdo by si nevšiml ohromného šedého maramorového stolu rozprostírajícího se hned naproti vchodu se dvěma výtahy po stranách. Bez extrémního přemýšlení a námahy jsem už po pár sekundách stál před mladou slečnou s krátkými zrzavými vlasy, která měla na hrudi jmenovku, kde stálo Perta Ral, sekretářka.

,,Dobrý den, mám schůzku s panem Ackermanem, teď ve dvanáct. Jsem Eren Jaeger a jsem tu místo Armina Arlerta." Slečna na mě upřela své světle-hnědé oči a po tváři se jí rozlil nepatrný úsměv.

,,Následujte mě, pane Jaegere." Rukou pokynula k levému výtahu a sama k němu zamířila.

Ohromný výtah nás zvedl až do posledního patra, kde slečna Petra pak prohodila ještě pár slov s jinou slečnou, při kterých jsem postřehl Arminovo příjmení, dokud mi neřekla: ,,Okamžik, prosím." A zmizela za bílými masivnými dveřmi. Netrvalo ani minutu, než se z nich vynořila.