Jméno, které není jeho

Nikdy jsem se na ni nemohl vynadívat. Ani teď to nebylo výjimkou. Byla tak krásná a sladká. Byla u mě a byla moje. Opatrně jsem ji podebral pod koleny a pod paží, abych si ji vzal do náruče. Celý večer pracovala u stolu, nad množstvím pergamenů a tlustých knih. Samou únavou usnula. Hodlal jsem ji pro její pohodlí přenést do postele. Něco nesrozumitelného zabručela a mě to na tváři vyvolalo úsměv.

Přešel jsem několik kroků k velké pohodlné posteli, kam jsem ji jemně položil. Urovnal jsem ji nohy pod deku a nakonec si k ní kleknul. Odhrnul jsem ji pramen vlasů, který sklouzl do čela a sledoval její tvář. Sem tam se ji pod víčky mihly oči, nejspíš se jí něco živého zdálo. Řasy se jí třepetaly těšně nad tváří. Ačkoliv spala, neodolal jsem a naklonil se nad ní. Nechtěl jsem ji probudit, ale zároveň jsem si sobecky nechtěl odepřít to udělat. Přepadla mě touha ji políbit.

Zadíval jsem se na její krásně vykrojené, hebké a růžové rty, které měla zavřené. V tom okamžiku se rozevřely a unikl ji vdych, až se ji rty roztřásly, než se opět zavřely. Musel jsem se tiše uchechtnout. Byla roztomilá. Nehodlal jsem to prodlužovat a ubližovat si. Přiblížil jsem se k její tváři ještě blíž, až jsem jí konečně lehce políbil. Nebyla to letmá pusa, byl to o vteřinu, možná pět, delší polibek. Vzdálil jsem se a zkontroloval, zda se tím nevzbudila. To bych nechtěl.

Lehce se zavrněla, ve spánku se pousmála a nakonec pronesla něco, co mě nečekaně a krutě zasáhlo. „Rone..."

Byl to tak tichý šepot, spíš jen povzdech než konkrétní slovo, ale já to slyšel až moc dobře. Zarazil jsem se a třeštil na ni oči. Ne. To ne. Musel jsem se přeslechnout. Nemohla... to neudělala. Ten okamžik se mi v hlavě opakoval stále dokola, byť jsem se nehnul z místa a nemohla uplynout víc než minuta. Když šok trochu opadl, získal nade mnou nadvládu vztek ruku v ruce se žárlivostí. Musel jsem zavřít oči a soustředit se na pravidelné dýchaní. Naposledy jsem se na ni podíval, vstal jsem a ještě ji pořádně přikryl, aby jí nebyla zima.

Staral jsem se o ni. Opatroval ji. Miloval. A ona... Bože, ničilo mě jen na to pomyslet. Tiše jsem odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Přesně jsem věděl, kdo je Ron. A o to víc mě to naštvalo. Procházel jsem domem, až na druhou stranu, kde jsem měl pracovnu. Všude bylo ticho a tma, až na pár luceren, které trochu osvětlovaly chodby. Třísknul jsem za sebou dveřmi, až se rána rozléhala celým domem. Hned u dveří jsem popadl nejbližší předmět a mrštil jsem ho vztekle proti stěně, kde se rozbil na kusy. Došel jsem ke stolu, ze kterého jsem jak smyslu zbavený smetl veškerý obsah, nakonec jsem ten těžký vyřezávaný stůl převrátil. Mé pozornosti neušla ani křesla, na kterých jsem si vybil flustraci kopanci až se převrátila.

Svůj výstup jsem zakončil několika ranami pěstí do tvrdých kamenných zdí, až mi kosti v ruce praštěly. Zmoženě jsem se sesunul po zakrvácené zdi dolů na podlahu. Podíval jsem se kolem sebe na tu spoušť. Zničený nábytek, listiny, střepy, voda z váz a polámané květiny všude kolem mě. Nakonec jsem se zadíval na svou pěst, která byla celé od krve a ďábelsky bolela a tepala. Složil jsem hlavu do dlaní a nakonec, jako slaboch, se rozbrečel. Nebyly to slzy za bolest, ale za tu ránu, kterou mi nevědomky, ve spánku, uštědřila. Ta, kterou jsem miloval ze všech na světě nejvíc.

-

„Draco, to nemyslíš vážně." namítl můj dlouholetý přítel.

„Vypadám snad na to, že si dělám legraci, do prdele?!" vyštěkl jsem na něj. Ani druhý den, mě vztek, pocit zrady a žárlivost neopustili.

„Co se vlastně stalo?" zajímal se můj druhý kamarád. Crabbe a Goyle byli moji nejbližší a věrní kamarádi již od školních let. Neustále jsme drželi při sobě, v dobrém i ve zlém. Nebyli jsme svatí, nebáli jsme si zašpinit ruce a navzájem jsme k sobě krom respektu cítili i loajalitu.