Dlužím ti polibek

24. Kapitola

Veronika

Stála jsem tam jako socha neschopna popadnout dech nebo vyslovit jediné slůvko. Koukala jsem na polonahou dokonalost. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem ji nesnášela. Byla prostě dokonalá. Barva a tvar vlasů. Její oči a krásné tělo, poprsí i ladné křivky. Její vzhled neměl chybu, ale charakter? Ten dle mého pokulhává tedy jestli vůbec nějaký má. Z mého sochového transu mě probudil až její nesnesitelný hlas. Vykoktala jsem pouhé „ahoj" a požadavek že musím mluvit se šéfem. Víc nic. V jejích očích jsem viděla tu radost, jak jsem z toho vykolejená a ty plamínky v jejích čočkách mi dávaly jasně najevo, že svůj cíl, který si stanovila řádně plní. Tímhle tempem bude za chvíli nosit na prsteníčku diamant a v občance místo Shánis bude mít Exarchidis a místo aby v baru obsluhovala ho bude řídit, protože se přivdá ještě do bohatší rodiny, než je ta její. Netušila jsem, jak mě taková situace může sejmout. Slzy jsem se sílou vůle snažila zatlačit a neznít jako úplná trapka, která žárlí na svého o sedm let staršího šéfa, do kterého je nejspíš zamilovaná. Snažila jsem mu vše oznámit co nejrychleji, abych mohla odejít. Spíše utéci. Srdce mi říkalo, že vše může být úplně jinak, ale hlava to vše vyvrátila hned při prvním nakouknutí do bytu. Válely se tam kusy jejího oblečení, ale ne jednoho outfitu ale hned několika. Na polici v předsíni byla kosmetická dámská taštička a vedle ní několik produktů na každodenní starostlivost o pokožku. V botníku byly minimálně tři páry lodiček a evidentně ten miniaturní ručník kterými si zakrývala pouze intimní partie byl její. A já nevím jak ostatní, ale já si neberu cestovní tašku s prádlem a osobními věcmi na zdvořilostní návštěvu ke svému nadřízenému. Ta ohnivá slepice mi svými naléhavými povzdechy po každé mojí vyslovené větě dávala jasné znamení, že tam překážím a že si chce užít další náruživou noc se svojí trofejí. Jak sama řekla je sexy a bohatý, takže ideální kandidát na manžela. Věřila jsem v Chrisovu inteligenci a v to že bude přemýšlet hlavou a ne rozkrokem. Chudák ani neví kam se s touhle fůrií řítí. Nezbývá mi nic jiného než jeho rozhodnutí a vztah respektovat. Je tady sotva dva týdny i s cestou a už si ji k sobě nastěhuje. Rozum mi to prostě nebere. Kdybych tam viděla jakoukoli jinou ženu možná bych to i pochopila. A to je právě to ženu ne to divoké trdlo. Nejspíš je to vážné, když už spolu bydlí.

Je pozdě v noci a já sedím na terase se zhasnutou lampou a jediné světlo které se mi dostává je svit měsíce a plamínek pomalu dohořívající cigarety mezi mými prsty. Mezi loky červeného vína, které pomalu popíjím mi stékají slzy po tváři a já si uvědomuju, že díky mé ustavičné nenávisti ke Chrisovi jsem ho nadobro ztratila. Nebyla to nenávist ale láska a já si ji nechtěla přiznat. Už kvůli tomu, kdo jsme, kvůli Danovi, kvůli situaci, ve které jsme se seznámili, když jsme nevěděli, kdo doopravdy jsme. To vše mi zakazovalo přiznat si city k němu. Uvědomila jsem si to, ale pozdě. Dolila jsem zbytek vína do sklenice lokla ho najednou a omámená alkoholem jsem se dopotácela do ložnice.

Nateklá tvář, bolest hlavy a šílená nevolnost mě uvítala hned z rána. Musela jsem si kostkami ledu opatrně chladit obličej, aby otok aspoň trochu splaskl. Dávala jsem dostatečný pozor abych si tu tvář znova nespálila, protože jak je známo i led dokáže nadělat pořádnou popáleninu, a to bych po druhé nerada. Sotva se mi zahojilo spálení od sluníčka a kdybych si teď nedala pozor dopadla bych podobně. Vlasy jsem si ani neumyla jenom je stáhla do ulizlého ohonu. Ve sklenici se studenou vodou jsem si rozpustila dvě šumivé tablety céčka se zbožným přáním, aby to aspoň trochu pomohlo. Polkla jsem pilulku brufenu a čekala na zázrak který se nedostavil. Proč jsem proboha vypila celou láhev vína? To není vůbec můj styl. Nevím, jestli mě bolí hlava z pláče alkoholu nebo neustálého přemýšlení co by bylo kdyby. Kdybych věděla už tehdy na baru, kdo Chris je, kdybych na tom baru vůbec nebyla, nebo kdybych s ním neskočila v posteli. Možná kdybych se více snažila a nesnažila se ho nenávidět. Tohle vše mi se mi honí hlavou. Nespočet různých scénářů. Všechny by byly lepší než realita. Krutá realita, kdy se budu vídat pravidelně s přítelkyní člověka kterého jsem svojí hloupostí od sebe odehnala. Líným krokem se odploužím na terasu. Odtáhnu židli do nejzazšího kouta terasy, kam nesvítí slunce. Ten svit bych totiž v mém stavu nemusela přežít. Odemknu telefon a rázem mě přechází veškeré neduhy. Je jedenáct dopoledne a já měla být minimálně už dvě hodiny v práci. Sakra! Vběhnu do ložnice rychle na sebe naházím oblečení, které mám zrovna po ruce, hmátnu po tašce, kterou nosím do práce aniž bych zkontrolovala zda v ní je vše potřebné. Stříkla jsem na sebe voňavku, která ležela na botníku a až poté jsem zjistila že patří bráchovi. Koukám do zrcadla na svůj odraz. Sluneční brýle mi z části zakrývají pomačkanou tvář. Riflové kraťasy, které by už potřebovaly vyprat pomačkané triko s potiskem mého oblíbeného seriálu a bílé tenisky vytváří dokonalý vzhled bezdomovce. Lepší už to nebude. Smrdím jako chlap a vypadám jako bych týden nespala.

Po dlouhé době byl na baru Alex a rychle pochopil že nejsem v nejlepší kondici. Byl hodný udělal mi černou kávu, jak ji mám ráda a nechal mě v klidu, protože úterní ráno bylo zcela klidné. Slíbil mi, že nikomu neřekne že jsem přišla pozdě, prý to nemá důvod řešit. Kdyby byl v práci i šéf neprošlo by mi to, ale takhle se to vůbec nemusí dozvědět. Díky Alexovi. Byl na mě milý a chápal že mi je špatně, a tak jediné co jsem dělala bylo sbírání špinavého skla. Nevyptával se, co se stalo, ale naopak přivedl mě na jiné myšlenky. Vyprávěl mi vtipné historky z restaurace, které se tam staly za dobu, co jsem byla deportována zpět tady na bar. „No nejspíš se za vámi brzo vrátím." S hlavou položenou ve svých dlaní mu oznamuju můj nástup.

„Vážně? No to se moc těším. S tebou ta práce utíká rychleji a vždy se do ní těším." Položí svou dlaň na mé rameno. Zvedla jsem k němu hlavu a střetli jsme se pohledem. Ucukl a šel zpět k baru leštit nádobí.

„Děkuji, ale ještě nevím kdy. Teprve včera jsem to oznámila šéfovi." Položím zpět hlavu do dlaní jako by mi měla magická síla mých rukou dopomoct od bolesti. Po druhé hodině odpoledne se do baru přiřítila spousta hostů od těch hotelových až po ty plážové, které v hotelu nebydlí. Nezbývalo mi nic jiného než se rychle vzpamatovat a přestat využívat Alexovy dobrotivosti. Uvázala jsem si zástěru a začala pracovat v plném nasazení. Stálo mě to spoustu sil než obvykle usmívat se a dělat že mi nic není jak po fyzické stránce, tak po té psychické. Po přípravě už asi desátého banánového poháru několika načepovaných pivech a neustálém běhání mezi stoly jsem toho měla plné kecky. Dětský smích pláč i řev mi začínal pomalu lézt na nervy a připadalo mi jako by se mi každý tón každá hláska dětského hlasu zabodávala do hlavy. Jako jehla do jehelníčku.

„Tak jsem tady miláčkové. Můžete být poctěni mojí pomocí." Jenom to ne. Rozsvítí se mi červená kontrolka a vlna nenávisti, žalu a žárlivosti se neúprosně valí se zvyšující se intenzitou.

„Co ta tady dělá!?" Vyprsknu šeptem do ucha Alexovy, když k pultu stojí zády.

„Zavolal jsem ji, aby sis moha odpočinout." Řekne něžným hlasem o teď už pohledem neuhne.

„To jsi nemusel zvládla bych to."

„No to vidím. Je ti celý den zle, a i když se snažíš přetvařovat vidím to na tobě. Jdi domů Olivo my už to zvládneme. Pořádně se vyspi."

„Olivo? Proč Olivo?" Divím se jeho přezdívce nikdo mi tak nikdy neřekl. Vlastně ne jenom přezdívce ale celkově jeho starosti. Soff by si ze mě dělala celý den srandu, že vypadám jak mumie a dávala by mi sežrat tu ranní dvouhodinu absence. Samozřejmě vše ze srandy, ale rozhodně by mi nesehnala záskok abych se vyspala. Sofie by mi pomohla tím, že by na mě nebrala ohledy. To že mi je zle je totiž má vina neměla jsem vypít sedmičku vína. Mohla bych ji říct vše co se včera stalo, když stejně pomalu o všem ví. Poradila by mi, a to by mi nejspíš udělalo dobře. Pohlazení na duši.

„Máš olivové oči." řekne se zasněným pohledem a prstem mě pohladí po tváři. „A taky mi Chris říkal že se ráda láduješ olivami. Tak mě to přirozeně napadlo."

„Aha" Hloupá odpověď ale nic jiného mi nepřišlo na mysl. Když vyslovil jeho jméno jako by mě praštil. Přestala jsem poslouchat. On o mě mluví s Alexem? Proč? To se už asi nikdy nedozvím nemám totiž v plánu pátrat po odpovědích. Přijmu Alexovu nabídku a s radostí se vydám zpět do postele.