Dlužím ti polibek

6.Kapitola

Veronika

Celý den jsem strávila na pláži se Sofií a její kamarádkou Nicou. Jely jsme autobusem z centra Kolympie na zastávku pláže Tsambika. Azurové moře svými vlnami něžně hladily bílý písek na pláži. Všude byly lehátka, rytmická melodie se linula z okolních barů, vůně zmrzliny, oliv a gyrosu se mísily ve vzduchu. I přes to, že je teprve červen byla voda opravdu teplá a příjemná. Dětičky poskakovali ve vodě i mimo ni, na sobě měli nafukovací rukávky, vestičky nebo kruhy. Sluníčko příjemně hřálo a jeho paprsky se mi vrývaly pod kůži. Natřela jsem se olejem na opalování, lehla si na lehátko a zavřela oči. Vnímala jsem zvuky moře, vánku a zpěv ptáků. Miluju tuhle formu odpočinku, prostě ležím a relaxuju. Nechápu, jak někdo může říct, že po dvaceti kilometrové turistické túře je odpočinutý. Po něčem takovém potřebuju další tři dny odpočinku. „Pojď do vody jsou, úžasné vlny." Volá na mě Nicola z břehu pláže. Tělo ji zdobí zlaté lesklé plavky, které odráží sluneční svit. „Nejdu nikam, odpočívám a potřebuju se opálit." Volám zpátky s hlavou zdviženou z lehátka a rukou si kryju čelo abych si vytvořila stín. Ulehám zpět zavírám oči a vypínám starosti okolního světa.

Musela jsem tvrdě usnout, protože mě probudil až Sofiin jekot. „Veroniko! Proboha vždyť jsi celá rudá, hádám že tohle nebyl tvůj požadovaný odstín opálení." Pomalu se snažím posadit, když mi najednou kůží projede šílená bolest. „Auu! Sakra." Kouknu na své stehna a zhrozím se. Usnula jsem na zádech, a tak mám celou přední stranu těla spálenou. Moje kůže působí jako přiškvařený plast. „Jak dlouho jsem spala holky?" Noo, asi hodinu, možná dvě, protože jsme byly dost dlouho ve vodě a pak vzadu na baru." „Jdu do vody musím se trochu schladit." Pomalu postupuju do moře, které teď už působí klidněji a konstatuji, že voda se nezdá díky mému spálení až tak teplá spíše naopak. Když jsem ve vodě až po pás dřepnu si abych schladila hrudník a ramena. Syčím bolestí. Po těle mi naskákala husí kůže a já prožívám další vlnu bolesti. Rukama se rozmáchnu po hladině, když v tu chvíli do mě narazí vlna. Celá se ponořím, snažím se postavit a v tu ránu druhá vlna. Zase jsem skončila pod hladinou. Postavím se a zjistím, že mé bílé plavky zakrývají úplně jiné partie, něž by měli. Zpátky hupsnu pod vodu a jen s trčící hlavou z moře si napravuju horní díl plavek. Snažím se je na prsou napravit a zpět uvázat tak, aby držely na svém místě. Nepovede se. Ve chvíli, kdy šňůrku protahuju smyčkou na zádech mě smete další vlna, která si sebou odnesla i moji podprsenku. Ta si plavala o metr dál ode mě, tudíž byla téměř na pláži. Vesele se tam houpala na vlnách. Ocitla jsem se v patové situaci, nechtěla jsem celé pláži ukazovat prsa a ani jsem nemohla, protože na Tsambice je zakázáno nemít plavky, a to už jen z důvodu, že tato pláž patřila místnímu klášteru. Zoufale jsem koukala na bílý kus mého prádla. „Veroniko, já se z tebe počůrám. Striptýz na téhle pláži tu ještě nebyl." Huláká Nicol ze břehu a směje se spolu se Sofií. Řehtají se a koukají na můj zoufalý výraz. „Tak přestaňte se smát a podejte mi ji ne!? "No joo už jdu." Než ale Sofie došla k mému hornímu dílu plavek sebral je nějaký mladík. Byl určitě mladší než já. Vzal bílý kus prádla zvedl jej nad hlavu jako trofej a houf mladých kluků na pláži mu začalo fandit. No výborně to tu ještě nebylo. Cizí chlap má moji podprsenku a jeho kamarádi mu fandí jako by právě měl vyhrát nějaký závod. Skočil šipku do moře a už si to kraulem plave mým směrem. Stydím se, ale studem nerudnu, protože už nemůžu, tvář mám natolik spálenou, že bych mohla začít spíše hořet. Připlave ke mně a podá mi plavky. Nasadím si je a opatrně si je snažím zavázat, aby se mi to nestalo znovu. Kudrnatý mladík se postaví za mě a začne mi je zavazovat, cuknu sebou, ale on nepovolí a zaváže mi je. Sehne se k mému uchu a řekne „Bella". Skupina jeho kamarádů píská tleská a řve. „Děkuju" Odpovím v rozpacích a nevím co dělat dál. Mám tady stát nebo jít na pláž jako maskot? Holky se zase smějou a navzájem se přidržují, aby nespadly do písku. Jsem rozčílená, zostuzená a ještě spálená, výborně. Nemůžu tady stát celou dobu, a tak se rozhodnu doplavat mírným tempem ke břehu. Postavím se hrdě na nohy a dobelhám se k lehátku. Holky už se pomalu dosmály a už si jen utíraly slzy smíchu z očí. „To vám teda pěkně děkuju děvčata." „Promiň Veru, ale nešlo se nesmát, kdybys jsi se viděla." Jen co to dořekne začne se Nicol znovu smát a já se Sofií s ní. Musím sama uznat, že tohle bylo opravdu komické a dlouho na to nezapomenu. Bohužel.

Pomalým tempem dojdu k bráně komplexu, kartou ji otevřu a mávnu rukou na pozdrav vrátnému.Šla bych rychlejším tempem, ale vzhledem ke stavu mé kůže to nejde. Každým rychlejším pohybem mám pocit, že se roztrhám jako papír. Proč jsem musela usnout? Zítra musím do práce a v tomto stavu připomínám spíše vlajku Kanady, vzadu bíla vepředu červená už stačí jen na čelo dokreslit javorový list. Zdálky vidím, že brácha ještě není doma, protože se na terase ani vevnitř nesvítí.

Dojdu ke dveřím našeho domu rukou máchnu do prostoru, aby se zapnul senzor pohybu a rozsvítilo se světlo přede dveřmi. Na zemi leží snad největší kytice růží, kterou jsem kdy viděla a vedle ní tak litrová sklenice plná oliv. S bolestí se ohnu a vezmu kytici do náruče. Musí to být nějaký omyl, nikoho tady skoro ještě neznám a žádný svátek taky nemám. Silně pochybuju o schopnosti mého bratra, jak mi dělat radost. Vezmu kus papíru, který je zastrčen mezi rudými růžemi abych zjistila, komu je tato nádhera adresovaná. Mávnu znovu rukou, aby se rozsvítilo a udiveně s otevřenou pusou koukám na papírek. Promiň, moc se omlouvám včera jsem to přehnal. Bylo napsáno na kusu utrženého ozdobného papíru z kytice s podpisem Korunovanej vůl.