Dlužím ti polibek

17.Kapitola

Christhos

Celý týden jsem byl v tahu. Každou noc jsem trávil v baru. Pokaždé v jiném a prostřídal jsem jich za noc hned několik. Potácel jsem se od jednoho k druhému a snažil jsem se svůj žal zapít. Domů jsem se vracel nad ránem celý den prospal a večer ten kolotoč začal znovu. Svoji turistickou túru za alkoholem jsem startoval vždy u Tima. Vždy jsem se šel za ním vyzpovídat a on poslouchal celý týden to stejné dokola a vzhledem k tomu, že mě zná i to, jak žiju nechápal, co se to semnou děje. Po pravdě to nechápu ani já. Veroničin nezájem o mě do mě vypálil díru. Už jenom být ji na blízku mi dělalo radost, vidět ji mi vždy zlepšilo den. Když jsem dal možnost Danielovi a jeho sestře pracovat tady ani jsem nevěděl co semnou první měsíc jejich pobytu udělá. Spíše co semnou udělá jeho sestra. Tak rychle se mi vryla pod kůži, dostala do hlavy, a hlavně do srdce. Stále na ní myslím a sám vím, že tohle je nejlepší řešení. Nevídat se. Semnou by neměla budoucnost s chlápkem, který se otočí za každou sukní. Tim mě uklidňoval naslouchal mi a řekl že přijde jiná. To je právě to jiná. Nebude to ona. Nebude to Veronika. Žádná nebude tak krásná nebude mít tak nádherné vlasy olivové oči ani tělo. Žádná nebude dostatečně dobrá, protože ostatní je nesahají ani po konečky prstů na noze. Žádná nebude mít takový smysl pro sarkasmus a humor jako ona. Když jsem s ní tak nějak to cítím ,že patří ke mně cítím naši společnou energii. Je to přesně ta žena, ta tajemná, která když vejde do místnosti víš, že ji chceš, že ji musíš mít i přes to že o ni nic nevíš. Prostě to tak cítíš. Něco vevnitř tebe ti říká, že patříte k sobě. Jenomže právě tahle žena o mě nestojí. Rozhodla se pro přerušení něčeho, co ani pořádně nestihlo začít a mě nezbylo nic jiného než s ní souhlasit. Stále mi srdce říká nenech ji někomu, kdo si ji nezaslouží je tvoje, ale mozek mi dává jasně najevo, že je tady spousta překážek. A jednou z nich je i její bratr. Daniel by to nikdy nepřekousnul a tajný vztah je dlouhodobě taky neúnosný. Sedím na své terase tak jak jsem to dělával obvykle a snažím se dostat do starých kolejí. Vypnutý telefon mám položený na stehně a ukazováčkem do něj vyťukávám neznámou melodii. Přemýšlím nad včerejším večerem. Byla v baru s Alexem a očividně se dobře bavila. Pocítil jsem takový nepříjemný pocit v hrudi říká se tomu prý žárlivost, ale já tenhle stav zažívám minimálně a taky na něj nejsem vůbec zvyklý. Choval jsem se jako vůl, ale nemohl jsem to zastavit. Sama chtěla ať se vídáme co nejméně, a tak jsem zazdil její existenci. Dělal jsem jako by tam nebyla. Teď když mám čistou hlavu nepoblouzněnou alkoholem to vidím jinak. Mám ji napsat? nemám ji napsat? omluvit se ? mám se za co omlouvat ? Kladu si pořád dokola stejné otázky, ale odpovědi na ně nenalézám. Sleduju hvězdy poslouchám moře šum, který byl vždy balzám na moji duši, ale dnes mi úlevu nepřináší.

Sedím v restauraci a čekám na Daniela. Pochopitelně jsem si chtěl dát schůzku někde jinde ale těžko se mi vysvětluje proč zrovna ne v mé restauraci, když je o devět pater níž než můj byt a o osm než Dannyho kancelář. Vybral jsem zapadlý stůl vzadu restaurace u prosklené zdi s výhledem na okolní zahradu. Není to, proto že je tady krásný výhled nebo klid ale protože vím že tuhle část restaurace obsluhuje Alex což znamená že by si mě Veronika ani nemusela všimnout za to já přesně vidím kde je a jak se pohybuje stůl od stolu a sbírá obědové objednávky. V té uniformě jí to moc sluší. Vlasy stažené do striktně uhlazeného drdolu tak že ani jediný vlásek nepoletuje mimo účes. Na vysokých podpatcích se vznáší a mírně při chůzi pohupuje boky. Vypadá tak neuvěřitelně sexy. Daniel stále nepřichází, předpokládám že toho má hodně, a tak se začnu probojovávat papíry sám, které jsem si na dnešní schůzku připravil. Smlouvu, kterou jsem připravil pro Kiaru musím ještě upravit, protože jsem tam našel pár chyb, ale to není nic zásadního. „Ty parchante!" *Plesk* Mé soustředění vyruší roztržka v popředí restaurace. Pán ve středním věku zavalité postavy si drží rukou zarudlou tvář a Veronika skloněná nad ním po něm řve. Tohle si nemůže dovolit. Překročila všechny hranice slušného chování a veškerou etiku. Tohle je klient a platí dost vysokou cenu za naše služby a předpokládá ten nejlepší servis a tohle k němu rozhodně nepatří. Tohle je špatná reklama pro celý komplex. Všichni pochopitelně sledují, co se děje právě u jejich stolu a už vidím ty recenze na internetu. Nevydržím jen tak sedět u stolu a koukat se na to co se tam právě děje a než přijde Marie vedoucí restaurace jdu to vyřešit sám.„Co to proboha děláš? Zbláznila ses? Tohle si nemůžeš dovolit za žádných okolností Veroniko!" „Neřvi po mě ani nevíš co se stalo, ale hlavně že po mě řveš. Najednou se chováš jako velký šéf, ale když v baru byly problémy to ti bylo jedno. Nechal jsi to všechno na Sofii a ostatních." Stáli jsme mezi dveřmi od kuchyně a vstupem za barový pult kam jsem ji odtáhl. Tentokrát tak aby neměla modřinu. „Ale já jsem šéf a ty si asi neuvědomuješ s kým se bavíš. Tady tohle všechno mi patří a musí to fungovat, a ne že tady nějaká mladá slepice začne zavádět nová pravidla." Neuvěřitelně mě vytočila málo na čem mi záleží tolik jako na tomhle komplexu. Je jako moje dítě sice nezvládám řídit ho celý sám, ale proto tady mám Dannyho, toho nejlepšího z nejlepších. Vybudoval ho můj děda a mojí povinností je ho udržet na špičkové úrovni. „Jo zavádím nová pravidla. Každému praseti dávám facku jako bonus! A tu slepici si laskavě odpusť možná jsi tady velký majitel, ale jako člověk jsi očividně naprostá nula." Tak ona bude ještě drzá a ani v téhle chvíli si ten svůj sarkasmus nedokáže odpustit místo toho, aby se šla omluvit. Nechápu, co si o sobě myslí sama musí chápat, že takhle se nemůže chovat k hostům. Nebýt Danovou sestrou dostala by hodinovou výpověď, a to i přes to že je to v kompetencích ředitele. „Takže Veroniko teď se sebereš a omluvíš se mu." Vykulí oči jako bych po ní chtěl, aby proskočila zavřeným oknem v sedmém patře. „No to v žádném případě. Vždyť ty ani nevíš co se tam stalo." „Ale vím viděl jsem to. Byla jsi naprosto neprofesionální vulgární vůči našemu klientovi, a ještě jsi mu dala facku a to pořádnou. Víš, jaký to může mít dopad pro celý hotel? Víš kolik lidí to vidělo? Takže se mu omluvíš." Nervózně klepe podpatkem do mramorové podlahy. A ruce má položené na bocích. „Ne neomluvím!" „Jak myslíš. Teď se sebereš a půjdeš domů. Jsi bez prémií." „Ok, kdy můžu nastoupit zpátky?" „Prosím?! Už nikdy! V restauraci končíš, nenechám tady pracovat někoho kdo se neumí chovat." Agresivně si strhla vizitku z uniformy, kterou měla připevněnou na hrudníku, hodila ji po mě a s naštvaným výrazem odešla z restaurace. Než dojdu zpátky k onomu stolu u klienta už je Marie a snaží se mu omluvit, vyjít ve všem vstříc a najít dostatečnou kompenzaci. Já jsem se za celý hotel také omluvil, ale nejsem si jist, zda ho to dostatečně uspokojilo. Na Daniela už čekat nebudu a rovnou se vydám za ním do kanceláře. Nechci Veroniku napráskat jenom ho musím připravit na to, že mu na stole nejspíš přistane stížnost a místo řešení smluv musíme vyřešit tenhle problém. Obrovský problém.