KATE • (Avengers)

33. Druhá světová

Nazdárek šnečci! :3

Na oběd jsme měli koprovku...

JO, je tu další a úplně předposlední díl :O Hodně vás zajímá, kde na nápady chodím... viz příloha ^^  (btw, kdo to neviděl tak povinně musí :'3)

(1403 slov! :O)

 „Kate, ty máš narozeniny? Proč jsi nic neřekla?" zeptal se Tony ublíženě, ale už jsem tam pro ně nebyla.

„Kate? Kam zmizela?" zeptala se zmateně Pepper a rozhlížela se kolem, ale nikdo mě neviděl. Sledovala jsem je z třímetrové výšky a tvářila se otráveně. Nenapadlo mě, že JARVIS zjistí moje skutečné datum narození. Dokonce to vypadalo, že všechno projde bez povšimnutí.

Rychle jsem se dostala na střechu domu, kde mě snad nikdo nebude hledat, seděla jsem tam a koukala na moře. Bylo docela horko, ale po zapnutí chlazení šupin se to dalo snést. Koukala jsem na ty šíleně malý vlnky a přemýšlela, zda by se daly spočítat, jak moc a jak často se jejich počet mění.

No dobře, na to jsem nemyslela, ale snažila jsem se. Jen abych nemyslela na minulost, které se už nikdy nezbavím. Vidím matku jen, co zavřu oči. Bojím se, že jednoho dne Tony nebude objímat Pepper, ale ji. I po smrti, kterou jsem si stoprocentně jistá, mě dokáže mučit.

„Všichni tě hledají," ozval se za mnou hlas. Steve.

„Já vím, proto jsem tady," odpověděla jsem možná přehnaně hrubě a hned se ucítila provinile. Nechtěla jsem od sebe ostatní odhánět, ale každé moje narozeniny končí zpravidla katastrofálně. Třeba když mi bylo sedm! To mi prostřelila levou ledvinu. Nebo když mi bylo devět, zapomněla mě na největším nádraží světa a vrátil se pro mě až druhý den James. Když vezmeme v úvahu i poslední události, na mé osmnáctiny mě unesla od rodiny, a včera, na mé dvacáté narozeniny, mě chtěla zabít.

Steve se na to netvářil nijak a mžoural na moře.

„Promiň," zašeptala jsem a pokynula mu, aby si sednul vedle mě.

„Nic se neděje, taky nerad slavím narozeniny," přiznal mi tiše. „Připomínají mi, že sem nepatřím."

„Přesně to mi řekl James, že k vám nepatřím," oznámila jsem mu kousek minulosti, u které nebyl. Tvářil se překvapeně a trochu naštvaně, což jsem vůbec nechtěla. Dnešek by měla být oslava našeho malého vítězství. Žádné hádky ani špatné nálady.

„Zůstaneš v Miami?" rozhodl se chytře změnit téma, ale zrovna na to jedno, které jsem nechtěla řešit.

„Nevím, co jiného bych dělala? Odjíždíš?" Nechtěla jsem to slyšet. Jistěže odjíždí, nemůže zůstat u Tonyho, to by bylo divné.

„Ano."

Nastalo dlouhé mlčení, kdy jsme oba mysleli jenom na to, že se vzájemně určitě ztratíme, že se to málo, co mezi námi vzniklo vypaří jako momentálně veškerá voda z mého těla. Bylo tu takové horko.

Koukl se mi do očí, dneska byly šedavé, smutné.

„Pojeď se mnou," nabídl mi a já o tom chvilku doopravdy přemýšlela. Přece jen, je mi už dvacet a musím se osamostatnit.

„Můžu si to rozmyslet?" zeptala jsem se opatrně, abych ho nijak neurazila váháním. Klídek, Kate, není to žádost o ruku.

„Jistě," vypadal potěšeně už jen z toho, že nad tím budu uvažovat. Chvilku jsme tam jen tak seděli, natisknutí na sebe, ruce zaklesnuté a s očima přilepenými k hladině. Spokojeně jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Vypadali jsme asi jako blázni, co se smaží na velké bílé pánvi, což ta střecha rozhodně byla. Ale nám to bylo jedno, byli jsme tam sami a spolu.