KATE • (Avengers)

28. Sloní mrak

Ahojte! :))

Jak tak koukám, kapitoly jsou čím dál kratší, asi jsem neměla takovou chuť do psaní -.-

A tak tedy přidám další zítra kolem oběda :))

Přidávám psycho hudbu na večer :D

(777 slov)

EnJoy it! :))

*Adrian*

Ztratil jsem pojem o čase. Už to mohly být týdny, měsíce nebo roky. Spíš ty roky.

Tak tedy roky jsem seděl v bílé vypolstrované místnosti s pravidelnými otázkami, nechutným jídlem a vodou s železitou pachutí. Pokaždé, když jsem si broukl nebo zanotoval známou melodii, jedno jídlo vynechali. Vzali mi moji flétnu, vzali mi život, vzali mi duši. Jediné, co mi ještě zbylo, byla naděje. Naděje, že po každé bouřce vyjde duha.

Probudil jsem se s trhnutím, když se vzduch i podlaha rozechvěla s neskutečnou silou. Zvedl jsem hlavu z měkké podlahy a podíval se... nikam. Kamkoli jsem se podíval, viděl jsem bílé měkké stěny.

Na chodbě se ozval rozruch, zdálo se, že se něco stalo. Postavil jsem se ke dveřím a čekal, že se otevřou. Opravdu moc jsem v to doufal.

A ono opravdu! Najednou se dveře rozletěly a v nich stál hodně naštvaný chlap, taková horda svalů, a vypadal, že mě přišel zabít. Ovšem podal mi moji flétnu.

„Jestli chceš zůstat naživu, musíš nám pomoct porazit Avengers," oznámil a stále mi nabízel flétnu. Váhal jsem. Když zabiju Avengers, což, jak jsem pochopil z výslechů, jsou jediní nepřátelé té šílené vědkyně, vyhraje a kdo ví, kam by svět poslala. Musím jít proti ní.

Ovšem, nikdy jsem nepatřil k těm ultra čestným, a tak jsem si flétnu vzal. Jakmile se ten řízek otočil zády, vyhvízdl jsem tu nejvyšší notu a muž spadl k zemi. Nebyl zrovna chytrý, dát vězni nástroj smrti. Tenké pramínky krve mu pomalu vytekly z nosu, očí i uší. Bylo to docela nechutné.

„Adriane!" zaslechl jsem známý hlas. Kate! Vrátila se pro mě! Rozhlédl jsem se po prázdné chodbě, která byla tak zaprášená, že v ní panovalo šero.

Rozběhl jsem se za tím hlasem.

*Kate*

Už jsme byli hluboko v budově. Měla jsem strach, že nás to každou vteřinou zavalí. Zvuky se ozývaly úplně všude, nedalo se říct, že by tady někdo byl. Na to, jaký tu byl hluk, tu bylo mrtvolné ticho. Tony se tvářil, že by mě nejradši odvlekl pryč.

„Adriane, ať jsi, kde jsi, přestaň blbnout a vylez!" zakřičela jsem naštvaně, protože já tady umřít prostě nechci.

Najednou se prach před námi zavlnil a vyběhl z něj poplašený Adrian. Sprintem nás oběhl a mířil k východu. S Tonym jsme na sebe překvapeně koukli. Co blbne? Ovšem odpověď přišla hned vzápětí. Z chodby se vyhrnula parta velkých chlápků a byla jsem si jistá, že jsou to šupináči. Nechtěla jsem se s nimi utkat, moc by nás to zdrželo. Tony za burácení svého obleku vyletěl z budovy, rozběhla jsem se za ním a doběhla sprintujícího Adriana. V momentě, kdy se vrhal na schody do přízemí, jsem ho chytla kolem pasu a prorazila s ním okno na konci chodby. Padali jsme volným pádem a on ječel.

„Panebože, Adriane!" nadávala jsem mu po cestě nahoru, když ani po nabrání výšky nepřestal křičet.

„Vzpomínáš, jak ses chlubil s tím poražením armády jedním zahvízdnutím?" zeptala jsem se ho, když konečně zmlknul. Na střeše se bojovalo dost tvrdě, ale tým Avengers se docela držel. Ovšem protivník měl velkou přesilu, vítězství není jisté.

„Jo?" polkl nejistě.

„Máš možnost se předvést," řekla jsem a postavila ho do rohu přeplněné střechy. Pochopil, co po něm žádám a přeměřil si bitvu.

„Roztrhnu jejich šupiny, mělo by to stačit. Ty jsi taky z Vibrania, musíš pryč, jinak tě to zabije," upřel na mě naléhavý pohled. „Nejlépe několik kilometrů. Jak dlouho ti to potrvá?"

„Dvě minutky," pohodila jsem rameny a vyletěla. Ještě jsem se vrátila pro Stevův štít, abych mu pak nemusela dělat nový. Nebyl nadšený, když jsem mu ho vytrhla z ruky.

Přistála jsem na špici Empire State Building, sedm kilometrů od hořící budovy, a obdivovala krásný výhled ozářený zapadajícím sluncem. Neznám nic krásnějšího než západ slunce.

Stála jsem na nejvyšším bodu budovy, na špičce tenkého vysílače, který nevypadal moc stabilně. Musela jsem stát na jedné noze, ale pocit to byl krásný.

Mám konečně čas popřemýšlet. Zodpovědět si otázky, které mi už dlouho vrtají hlavou.

Většinou se týkaly mé matky. Proč mi svěřila tak významnou pozici a poskytla tolik výhod, když věděla, že ji zradím? Cítila ke mně něco? A co ostatní? Přenesou se přes to? A co Steve? Bylo to jen krátké vzplanutí, nebo jsme započali nějaký vztah? A co Adrian? Zvládne ten přechod? Zvládne zastavit armádu šupináčů?

Chtělo se mi nad tím brečet, smát se i sakrovat. Na co se mám zeptat nejdřív?!

Na jeden moment se prostorem rozezněla Adrianova flétna. Zněla nad celým New Yorkem a rozvibrovávala skleněné stěny mrakodrapů.

Cítila jsem se trochu blbě, že jsem jim vůbec nepomohla v boji, ale co jsem mohla dělat?

Najednou nastalo tíživé ticho. Celý New York ztichl. Plán nevyšel? Něco se stalo?

Ale nakonec se prohřátým vzduchem rozezněl Sloní mrak, moje písnička dětství.

Vyhráli jsme.

Já vím, krátké, zítra bude dřív :) už nám zbývá jenom jedna akční kapitola! :O Tak doufám, že se vám bude líbit :) Teď jsem trochu přemýšlela (O_O aj nou) kolik si takových nějakých detailů z předchozích kapitol pamatujete. Sama jsem na tom totiž dost bledě :D Takže otázka zní:

Která kapitola vám utkvěla v mysli? (kapitola, scéna, část - to je celkem jedno :)