KATE • (Avengers)

7. Naháči

Ahoj! :D

Po minulé lehkovážné kapitolce, tady máme ještě jednu!

Chci zase poděkovat všem co čtou, hlasují nebo komentují. Nejlépe všechno dohromady.

Normálně mám předepsaných už 28 kapitol a hrozně se to přidávání vleče -.- :D

Přeji pěkný páteček a víkend! ^^

(1501 slov)

EnJoy it!

Ležela jsem ve své posteli, přikrytá tenkou dekou, a sledovala nehybnou hladinu ve sklenici na nočním stolku. V hlavě mi hučelo a v uších pískalo, jako bych strávila koncert s hlavou na bednách.

Měla jsem sice zatemněné okno, ale poznala jsem, že je hluboká noc - šero bylo jaksi hustší a teplota příjemně klesla.

Zvedla jsem se na loktech a rozhlédla se po pokoji. Zaznamenala jsem, že už nejsem v plavkách, ale mám na sobě zvrácenou kombinaci oblečení. Přes trup mi viselo volné tričko s nápisem Chcípněte a kolem pasu jsem měla nakřivo navlečenou divnou khaki sukni. Vstala jsem a došla k zrcadlu. Vypadalo to hůř, než se na první pohled zdálo. Svůdně jsem na sebe zamávala obočím a uchechtla se. Vzpomínám si, že jsem si zapálila a taky na toho vtipného Steva, silnou halucinaci, kterou bych klidně snesla i v reálu. Taky, že jsem byla v bazénu a koukala na západ slunce. Dokonce se mi vybavila i ta letící moucha, ale že bych se převlékla do tohoto...

Střízlivě jsem seběhla tři schůdky do obýváku, kde mě ale čekal nemilý šok. Frajer v červených kozačkách ležel rozhozený na pohovce a tiše oddechoval.

Hodně silný matroš, když ho pořád vidím. Napadlo mě, že by mohl být reálný, ale na to byl moc... nereálný. Došla jsem k němu a píchla ho prstem do tváře. Reakcí byl záškub v obličeji, ale nezdálo se, že by chtěl vstávat. Nechala jsem tedy blud bludem a šla si do kuchyně pro pozdní svačinku. Ale jak jsem už zmínila, byla temná noc a sotva jsem viděla na krok. Narazila jsem tedy do hromádky nádobí, které se mi po výrobě palačinek nechtělo uklízet. Talíře s pánví se s tříštivým rámusem svezly k zemi. Polekaně jsem uskočila stranou.

„Sakra!" zanadávala jsem, protože tohle nějak budu muset vysvětlit Tonymu a Pepper.

„Co je?! Jsi v pořádku?" přihnal se Steve a hledal nebezpečí.

„Ok, zeptám se tě narovinu," řekla jsem, ignorujíc jeho předešlou otázku i střepy na zemi. „Jsi reálný? Jakože, jsi opravdu tady?"

„Ano," odpověděl s neutrálním výrazem.

„Kde mám plavky?" zeptala jsem se a přimhouřila na něj podezřívavě oči. Jeho hlasité polknutí jsem slyšela i na ty čtyři metry.

„Ehmm, v koupelně," řekl.

„Jak se tam dostaly?"

„Dal jsem je tam."

„Jak se dostaly ze mě?" položila jsem onu zlomovou otázku a založila si ruce na prsou. Teď, když je to venku, nejsem si jistá, jestli to chci vůbec vědět.

Jeho dlouhé mlčení mi bylo dostačující odpovědí. Přerývaně jsem se nadechla a uhnula před ním pohledem. Nechtě jsem si to představila a ono to bylo... fuu, asi za moment zrudnu.

Přece jen se nakonec rozhodl to trochu uhladit. „Proto ta sukně a volné tričko."

„Cože?" Nechápala jsem, co tím chce jako říct.

„Jakože jste nikdy nebyla... nahá. Úplně." Nakonec si nervózně odkašlal a nenápadně si otřel zpocenou dlaň do kostýmku.

„Věděla jsem, že bych si tohle na sebe neoblíkla ani k smrti zkouřená," ukončila jsem náš trapný rozhovor rádoby lehkovážně a urychleně se šla do pokoje převléct, cítila jsem se v tom divně. Nemám ráda sukně.