Čas nevrátíš

Část 57

Právě byl na cestě do školky, po své malé zlobidla. Po celý čas, co byl v kanceláři přemýšlel, jak to udělat, aby Lexie neměla jinou možnost, než s jeho návrhem, na společné bydlení souhlasit. Nechtěl ji do ničeho nutit, ale měl obavu z toho, že by mohla ze všeho vycouvat, co by se mu moc nelíbilo.

Pravdou bylo, že její psychický stav, teď nebyl zcela v pořádku a tak se rozhodl do toho zapojit i děti, i když nepřímo. Jen, co je vyzvedl, okamžitě jim oznámil tu novinku, že se budou všichni stěhovat do jeho domu, aby mohli žít společně.

Z té zprávy, byli oba dva tak nadšení, že mu málem tím skákáním, které v tu chvíli provozovali, převrátily auto. Sledoval je ve zpětném zrcátku a opravdu, kdyby nebyli připoutaní, asi by se jim to i povedlo. Jakmile zastavil u cukrárny, děti neváhali a okamžitě vyběhli, jak neřízené střely.

Byl si jistý, že Lexie se moc nadšeně tvářit nebude, až zjistí, co jim řekl, ale hodlal si za svým rozhodnutím stát. Potřeboval ji mít pod dohledem, i když to znamenalo, že k tomu využije své ratolesti. Chtěl ji mít u sebe a hlavně potřeboval vědět, že je v bezpečí.

Stála u kuchyňské linky, když se zničehonic rozrazili dveře od jejího bytu. Spontánně se ohlédla tím směrem a spatřila dvě malé potvůrky, které s radostným křikem, vpadli dovnitř. „Mami, mami! My se budeme stěhovat!" Vykřikli oba dva najednou a v tu chvíli měla pocit, jakoby se jí zastavilo srdce. Zmateně pohlédla na otce svých dětí, který v tu chvíli vstoupil do dveří. Děti pobíhali po domě a smějící se, si už začali balit věci. Pravdou sice bylo, že nad jeho návrhem uvažovala, ale že jim to oznámí jen tak, to by jí vskutku nenapadlo.

„Justine, co to má znamenat?" Zeptala se zmateně, nakolik vůbec nechápala, co tím sleduje. „Promiň Lexie, neměl jsem na vybranou." Pohlédl na ni a jeho odhodlaný postoj ji napovídal, že ještě neskončil. „Nebudu riskovat, že o tebe přijdu. Už ne!" Pronesl rázně. „A proto trvám na tom, že se všichni přestěhujete ke mě. Tedy už k nám domů." Dodal pohotově a v tu chvíli si byla jistá tím, že co se týče jeho rozhodnutí, nepohne s ním. Pravdou bylo, že neměla v úmyslu se s ním dohadovat. Líbilo se jí, že převzal iniciativu, i když to bylo, bez jejího vědomí.

Nakonec to nebyl špatný nápad. Během pár dnů, byla přestěhovaná i s dětmi k Justinovi. Pomoct s balením ji přišla celá jeho rodina i s dědečkem, který spíše hlídal děti, aby se jim moc nepletli pod nohy. Když odcházela, byt, ve kterém bydlela několik měsíců, zel prázdnotou, ale ne nadlouho.

Po tom, co se dozvěděla, že Justin ji už zpět nehodlá pustit, což ji vyhovovalo, nakolik se jí vlastně splnil její sen, rozhodla se dát byt do užívání Alexovi a Ianovi. A protože nebylo pochyb o tom, že Alex byl schopný vedoucí, byla ráda, že přijal její nabídku, už jen z toho důvodu, že v cukrárně bude pořád někdo přítomný a nezůstane přes noc opuštěná.

Taky Miky dostal nabídku, na přestěhování se, od Alexe. Ale s úctou ji odmítl. Nechtěl se stěhovat, i když to znamenalo, že by byl blíž k práci. Podle toho, co pochopila, by se musel odstěhovat z rodného domu a opustit tak svou rodinu, na co ještě nebyl zcela připravený.

Už to budou za pár dnů dva týdny, co přestala brát prášky a musí uznat, že se den ode dne cítila líp. Zároveň se blíží Justinova říje a ona na sobě taky pozoruje změny vedoucí k jejímu cyklu, který se jí dostaví prvně po pěti letech.

Pravdou bylo, že byla nervózní. Již dva týdny bydlí s Justinem, ale na její žádost má svůj vlastní pokoj. Nebyla ještě připravena na to, spát s ním v jedné posteli. Chtěla být nejdříve čistá od těch prášku, co ovládali její mysl i emoce. A konečně může říct, že je v pořádku, tedy aspoň ohledně těch zmatených pocitů, co se jí v poslední době nechtěli pustit.

Ještě dva dny a bude držet svou družku ve svém náručí. Cítí, že se mu blíží říje a to samé cítí i u Lexie. Naplánovali si, že následující den odcestují na jejich rodinnou chatu, kde je už všechno na jejich příchod připravené. A hlavně je tam nebude nikdo rušit. No a samozřejmě, že se tam budou moct věnovat, jen sami sobě.

Se svou rodinou se domluvil, že na týden si vezmou Jaye a Jamie, ale s tím, že přes víkend k nim přijde i Nicky, s čím neměli veškerý žádný problém. Naopak, moc se těšili, že v domě budou mít po tak dlouhé době konečně rušno.

Měl vše připraveno. Jen předtím, než odejdou, si potřeboval ještě něco zařídit. Celý ten čas, co bydleli společně, po ní neskutečně toužil, ale nechával ji prostor. Věděl, že je ještě z té chemické nerovnováhy zmatená a nechtěl, aby si něco vyčítala. Ale zítra, zítra ji už chytí a nepustí.

Jakmile si ji přivine do svého náručí, nepustí ji z něj dřív, dokud se spolu nespojí nejméně patnáct krát v průběhu tří dnů. Bude ji uspokojovat tak dlouho, jak jen bude moct. Zařekl se, že ji vynahradí všechny ty roky, co spolu nebyli. Všechny ty roky, co po sobě toužily a nemohli tu touhu v sobě uhasit.

Nastal den D a Lexie byla neskutečně nervózní. Když scházela po schodech dolů, cítila své srdce, až někde v krku. Celé tělo ji polévala horkost a ona si nebyla zcela jistá, zda je to tím, že se jí blíží cyklus, nebo tím, jak se jí Justin upřeně dívá do očí.

Celou noc si balila oblečení a musela uznat, že ji to trvalo snad i třikrát tak dlouho, než obvykle. Děti už netrpělivě poskakovali u hlavních dveří, i se svými zavazadly, kdežto se nevěděli dočkat, až budou u starých rodičů, kteří jim slíbili kopec zábavy. V koutku duše doufala, že to Justinova rodina s jejími dětmi zvládne. Naštěstí tam bude i Olivie, tak snad to dopadne dobře, prolétlo ji hlavou, když viděla ty dva malé nezbedy, kteří byli plný energie a vzrušení.

Jakmile ji spatřil na schodech, popravdě se mu v té chvíli málem zastavilo srdce, jak byla nádherná. Skoro celou noc nespal, protože mu v hlavě stále běhala myšlenka na to, co měl v úmyslu udělat, ještě předtím, než se jejich cykly rozběhnou naplno.

Nechtěl nechat nic náhodě a proto, udělá to, co měl v úmyslu udělat, před pěti lety, když byl ještě v tom, že žena jeho srdce je Beta. Pokaždé, když si na ten čas vzpomene, je nasraný sám na sebe, protože jen kvůli němu, to mezi mini dopadlo tak, jak to dopadlo.