Čas nevrátíš

Část 50

Jakmile dorazil do svého domova, kde ho nikdo kromě hospodyně, která právě v tu dobu odcházela domů, nečekal, okamžitě se začal svlékat a následně zapadl do sprchy, aby smyl ze sebe ten písek, který ani nevěděl, jak se dostal tam, kde byl.

Dnešní den, si s dětmi i s Lexie neskutečně užil. A ještě lepší by to bylo, kdyby spolu zůstali i v noci a on by si ji mohl přivinout na svou hruď, ještě předtím, než by usnula. Takhle i když s moc dobrým pocitem, bude zase usínat v posteli sám. Co se doufá, v brzké době změní.

Pravdou je, že ze zítřejšího setkání s lékařem, má celkem nahnáno. Už jen z toho důvodu, že netuší, jak bude Lexie reagovat na to, co se tam dozví. Jen doufá v to, že si všechno nechá projít hlavou dřív, než cokoliv zavrhne. Už kvůli dětem, to snad zváží, prolétlo mu hlavou, když uléhal do postele, ve které následně vyčerpáním i usnul.

Ráno se probudila dřív, než u ní bývá zvykem. Vstala už v půl šesté ráno, ale z postele se nechystala. Otočila se na bok a zahleděla se z okna, které mířilo do ulice. Večer, když se rozloučila s otcem svých dětí, si zalezla do vany.

Prvně zvažovala, že si dá sprchu, ale nakonec se rozhodla, pro vanu plnou bublinek. Pravdou bylo, že přitom, jak přemýšlela o situaci mezi Justinem a ní, která se právě odehrávala v jejím životě, v ní skoro usnula. Ironií bylo, že když se konečně dostala do postele a mohla v klidu spát, nemohla usnout. Z nějakého důvodu, si její mysl usmyslela, že potřebuje přemýšlet. A tak ji trvalo další hodinu, než konečně zabrala.

Teď kouká nepřítomně do dáli a přemýšlí, co jí asi čeká u toho lékaře, ke kterému má i s Justinem, za pár hodin jít. Pravdou je, že z té schůzky je pořádně nervózní a vůbec netuší, jak a jestli ji vůbec zvládne. No i tak tam chce jít, aby zjistila, co vlastně vymyslel.

Ani si nestihla uvědomit, kdy a její broučci, už šramotily v obýváku. Když se přibližovala k nim, zaslechla je, jak se domlouvají, kdo z nich ji půjde vzbudit. A hlavně, jakým způsobem. Překvapilo ji, že na ní chtěli, oba dva najednou vybafnout. No, jak se říká, kdo jednomu jámu kopá.....

Nic netušíc, se potichoučku, jako myšky, přesouvali k jejímu pokoji, když Lexie zničehonic, na ně vybafla zpoza rohu. „Copak to tady vymýšlíte?!" Křikla se smíchem a jejich výkřik, musel snad slyšet i Justin u sebe doma, jak hluční byli.

Nemohla se nesmát. Vidět ty jejich překvapené tvářičky, bylo na nezaplacení. Když se všichni uklidnili, což chvíli trvalo, udělala jim snídani, která se skládala z jogurtu a rohlíku. Pak se šli děti připravit do školky a ona na schůzku s lékařem, na kterou po celý čas, sbírala odvahu.

Ne, že by byla zbabělá, to ne. Jen měla prostě strach, co se dozví. Strach z toho, že se jí rozplyne i ta poslední naděje, ke které se upnula. Pravdou bylo, že než přišel Justin, s tím jeho návrhem, už byla částečně smířená s tím, co se má časem stát. Hold, nic jiného, než se s tím smířit, ji nezbylo, nakolik neměla na výběr.

Ale teď v ní přetrvává stále ta, i když malinká naděje a ona si říká,.... Co kdyby to přece jen vyšlo. A pravdou taky je, že se jí nechce vzdát. Protože vzdát se jí, by znamenalo prohrát. A to ona, už kvůli svým dětem, nemůže a ani nechce dovolit.

Právě byl na cestě, za Lexie a dětma. Ještě včera večer telefonoval se svou rodinou, aby jim převyprávěl, co všechno zažil s dětmi a s jejich mámou na pláži. Dokonce se do rozhovoru zapojila i Olivie. Byl sice překvapený, ale byl rád. Je to jeho sestra a má jí moc rád, i když má někdy jiné názory, než on.

Popravdě za nimi chtěl zajít, ale byl tak znavený, že šel raději domů a pak jim jen zavolal. Taky se od nich dozvěděl, že by všichni chtěli přijít v sobotu do cukrárny za dětmi. S čím on rozhodně neměl problém, ale nakolik chtěla přijít i Olivie, musel to nejdříve probrat s Lexie.

Věděl, že se chce jeho družce omluvit, za své chování tehdy, ale taky věděl, že je jen na ni, zda to dovolí, či nikoliv. On mohl udělat jen to, že se jí zeptá, zda by k tomu byla svolná. Nic víc, s tím nesvede a to jí taky řekl.

Netrvalo dlouho a parkoval u cukrárny. Už zdálky viděl své ratolesti, jak na něj čekají. Netušil, zda jim Lexie řekla, že pro ně ráno přijde, ale asi ano. Usoudil z toho, že na něj už přes skleněnou výlohu cukrárny, vesele mávali.

„Mami, táta už pšišel!" Vypískly děti zezdola, když právě scházela schody dolů. Čím víc se blížila hodina, kdy se má setkat s tím lékařem, kterého ani nezná, tím víc byla nervózní. Srdce ji bušilo o sto šest a teď si byla naprosto jistá tím, že to nebylo přítomností otce jejich dětí, ale tím, že měla strach z toho, co se dozví.

Už jak vešel dovnitř, ucítil Lexie feromony, které jakoby se zbláznili. A když spatřil její výraz, už věděl proč. Ten strach, co měla v očích, před ním nedokázala skrýt. „Broučci, počkejte chvíli, ano?" Promluvil k dětem, které jakoby vycítili, že se něco děje a uklidnili se. Pomalým krokem přešel k Lexie, zadíval se jí do jejích nádherných, i když vystrašených očí, které tolik miloval a vzápětí ji zlehka pohladil po tváři. „Lexie, klid." Promluvil na ni s něžným hlasem a přitom se mu rty zkřivily do mírného úsměvu. „Všechno bude v pořádku. Slibuji, ano?" Ujistil ji a čekal, zda mu dá nějaké znamení, že mu aspoň trochu věří. Když viděl nepatrné přikývnutí z její strany, neodolal a pevně ji objal. Netušil, zda nepřekročil hranice, ale v tu chvíli cítil, že to potřebuje a tak to prostě udělal.

V první chvíli, kdy se jeho ruce, omotaly kolem jejího těla, zůstala jen zaraženě stát. No pak se tomu poddala, nakolik cítila, že jeho objetí ji uklidňuje. Protentokrát, se nechala unášet svým srdcem, které se, když byla v Justinově náručí, značně uklidnilo. Už aspoň neměla pocit, že každou chvíli omdlí.