Čas nevrátíš

Část 5

Byla tak roztomilá, jak seděla za tím stolem a vypisovala nějaké dokumenty. Její krásné světle hnědé vlnité vlasy, jí přitom padaly do obličeje. Všiml si, že pořád měla ten zlozvyk, který ho nejednou rozčílil. Vždy, když přemýšlela klepala propiskou o stůl.

Kdysi mu to neskutečně lezlo na nervy. No teď, by dal cokoliv za to, kdyby to mohl poslouchat. Její oči se stočili směrem, kterým přišel nový zákazník. Tak rád by se znova díval, do těch zelených očí, které tolik miloval a pořád miluje.

Nikdy ji nepřestal milovat. I když byl přesvědčený, že ho zradila, pořád ji miloval. Jen jeho hrdost mu v té době bránila jít za ní a případně ji odpustit. Časem zjistil, že hrdost mu je úplně ničemu, když ji nemá po boku. Ale to už bylo pozdě.

„Maminko, maminko máme žízeň!" Křikla Jamie, když běžela směrem k ní. Lexie se na ni jen usmála a přešla k pultu, aby jim mohla dát Kubíka, kterého mají oba dva moc rádi.

„Tak, co za příchuť to dnes bude, mladá dámo?" Zeptala se jí s úsměvem na rtech a čekala, co si bude přát. Po chvilce, když si to její malá potvůrka promyslela, ji odpověděla. Nakonec to vyhrála jahodová příchuť. Jakmile si Jamie převzala své pití, utíkala zpět za svým bratrem a kamarády.

Objednávkové papíry, už měla vypsané. Večer to bude muset ještě naházet do počítače, aby je mohla odeslat a zboží ji přišlo včas. Občas se stává, že jim v nabídce něco chybí, no s tím nic neudělá. Hold, když to není, tak to není.

Nakolik, už měla papírování hotové, šla pomoct Alexovi z obsluhou. Dnes měli doslova narváno a dva číšníci to prostě nestíhají. Z práce nikdy strach neměla. To, že je majitelka, ještě neznamená, že je pod její úroveň dělat číšnici.

Převzala si od Alexe pár jeho zákazníků a postupně si je začala obcházet. Nevěnovala moc pozornost, kdo přesně, kde seděl. Tak postupně brala stůl za stolem.

Málem se neudržel, když viděl běžet svou malou princeznu a nevěděl, co se stalo. No jak křikla po Lexie, že chce pití, ulevilo se mu. Netušil, že jen uvědomění, že je otec stačí k tomu, aby se mu probudili, ochranitelské pudy vůči jeho dětem.

Jen co si jeho princezna převzala od své mámy pití, utíkala se zpět hrát. Když utíkala po mezi stoly, všiml si její krásné modré očka, které se na malou chvilku zastavili i na něm. I za ten krátký čas si ji stihl prohlédnout, aspoň trochu.

Byla mu podobná víc, než mohl doufat a než se na první pohled mohlo zdát. Vlásky měla sice po mamince, ale očka, ty měla zaručeně po něm. I její nosánek, i když byl ještě malinký, měla po něm. Sledoval ji, až dokud nezašla dovnitř. A i pak své děti pozoroval, pokud na ně viděl.

Mezitím, co pozoroval své prcky, který si hráli z kamarády, si zároveň povídal se svou sestrou. Snažil se jí vysvětlit situaci ohledně dětí, ale zjistil, že je to zbytečné. Ona si stále vedla tu svou písničku.

Nakonec ji prostě zakázal, jakkoliv zasahovat, do jeho vztahu nevztahu z jeho dětmi. Protože už byl na ni celkem dost nasraný a nechtěl, aby mu nějak zkomplikovala, již nastalou situaci. Na to mu, už jen mrzutě přikývla, že to bere na vědomí a pak už jen zarytě mlčela.

Byl jí vděčný, že když zjistila, kde se Lexie nachází, okamžitě mu to dala znát. A chápe, že by chtěla být tetička, ale ona taky musí pochopit, že tak jednoduché, to zase nebude. Byl si vědom toho, jak moc Lexie ublížil a že ho bude stát hodně úsilí, aby mu časem odpustila. Pokud to vůbec dokáže. No alespoň v to doufá.

„Budete si ještě něco přát?" Zeptala se ještě dřív, než se stihla podívat na zákazníky, který tam seděli. Když pohlédla do jeho očí, málem se v nich ztratila tak, jako kdysi.

V první chvíli si myslela, že jí přeskočilo a že má vidiny. Nemohla uvěřit, že ze všech míst ve městě se objevil zrovna tady. U ní, v její cukrárně. Stála tam a zírala na něj, jako kdyby viděla ten největší poklad na světě.

Tolikrát si přála, aby je našel a omluvil se. Ale nestalo se. Časem přestala doufat v hezký konec a smířila se s tím, že své děti vychová sama. Tehdy jim byl asi rok, když si konečně přiznala holou pravdu, že žádný princ na bílém koni, ji nikdy nezachrání.

Po chvíli civění do jeho očí, které ji přímo hypnotizovali, se vzpamatovala. Vzpomněla si na všechny útrapy, kterými si musela kvůli němu projít sama. Musela si dokola opakovat, že se jí zřekl, že se zřekl i jejich společných dětí, že už spolu nemají nic společného, aby konečně odpoutala svůj pohled, od toho jeho.

Ve chvíli, kdy zaslechl hlas číšnice, co se dotazovala na jejich případné objednávky, mu málem jeho srdce vyletělo z hrudi. Věděl přesně, kdo tam stojí a čeká, na jejich odpověď.

Počítal s tím, že si ho jednou všimne, vždyť tady pracuje. No to s čím nepočítal bylo, že nebude připravený s ní mluvit. Nevěděl, jak začít. Nevěděl, co jí říct. Všechno se to seběhlo tak rychle, že neměl čas, připravit se na alternativní možnosti.

Nakonec si řekl, že co bude to bude. Prostě s ní bude mluvit od srdce a uvidí kam se dostane. Nemůže být přece zbabělý a utéct, jak malé dítě. Jde tu o jeho rodinu, o jeho děti, o jeho družku a když je chce zpátky, musí o ně začít bojovat.

*********************************

Zdravím vás lidičky. Na světě je nová kapitolka. Snad se vám bude líbit. Užijte si čtení a hezký večer vám všem přeji.

Vaše Shiori :-)