Čas nevrátíš

Část 11

Jen, co ho jeho vnuk, dovezl ke zmíněné cukrárně, byl nadšením bez sebe. Strašně se těšil, až prvně uvidí svá pravnoučata. Vždy doufal, že se jich dožije a teď je moc rád, že se tak i stalo. I když mu je líto, že je neviděl vyrůstat od miminek.

Zastavil se před vchodem a podíval se na název, který hrál snad všemi barvami. Už zvenku cukrárna vypadala moc hezky, byl zvědavý, jak to vypadá uvnitř.

Když vstoupil ovanula ho vůně všemožných dobrot, měli tam vše od zákusků, až po dorty. Krásně to tam vonělo. Byla tam cítit vůně kakaa i kávy. Věřil, že každý člověk, co vstoupí dovnitř si přijde na své.

Se svým vnukem si zabrali stůl v rohu místnosti. Jen, co dosedli na své místa u stolu, pohotově přišla obsluha, která se ptala, co dobrého by si dali. Byl překvapený, jak dobře jim to tam funguje.

Hned, jak si oba dva objednali, co chtěli a na co měli chuť, číšník odešel se slovy, že hned bude zpět. Co se i stalo. Maximálně, ani ne do deseti minut, byl zpátky i s jejich objednávkou.

Líbilo se mu i to hřiště pro děti, co tady bylo. Musel uznat, že jeho budoucí vnučka, tedy prasnacha, je třída. Protože, i když neměla dosud na růžích ustláno, i tak vytvořila něco úžasné, pro sebe i své děti.

Doufal, že se to všechno mezi ní a jeho vnukem, časem urovná a ona se opravdu stane jeho vnučkou, tedy prasnachou. Rád by své pravnoučata i obejmul, hrál si s nimi, prostě se jim věnoval. No taky chápe situaci a nemá v úmyslu, něco násilím vyžadovat.

Při vstupu do Lexiiny cukrárny si všiml, jak se jeho dědečkovi rozzářily oči. Viděl ten úžas v jeho tváři a musel se nad tím pousmát. Vzpomíná si, že přesně takhle, včera reagoval i on sám, když to tady uviděl.

S dědečkem si povídali hodnou chvíli. Venku bylo dost teplo. Byl květen a podle toho se taky počasí řídilo. No v cukrárně jim bylo příjemně. Bylo něco málo po druhé hodině odpolední a on pořád nemohl spustit zrak z vchodových dveří.

Děti byli dnes, jako z divokých vajec. Jen, co je vyzvedla ze školky, se nevěděli uklidnit. Měli tam nějakého kouzelníka a to je dost nabudilo. Přišli jim tam dělat zábavu studenti, kteří studovali pedagogiku.

Měli na sobě kostýmy všech možných pohádkových postaviček. Mezi, kterými nesměl chybět ani Méďa Béďa a jeho kamarád Bubu, které tolik zbožňovali, už jen z toho důvodu, že to byli medvídci.

Po cestě domů pořád jen poskakovali, smáli se a vymýšlely. Byl na ně krásný pohled, ale jen do té doby, než se malý Jay natáhl na chodníku, jako špageta a rozbil si koleno.

Slzičky mu stékaly po tvářích, když viděl krev, která se mu objevila na zranění. Nebylo to nic vážného, ale i tak ho vzala do náručí a nesla ho celou cestu domů.

Jamie šla poslušně vedle ní a když přišli ke vchodu od cukrárny, otevřela jim dveře. Lexie hned přešla k pultu, na který Jaye posadila a šla si po lékárničku, kterou měla odloženou za barem u pokladny.

Následně vzala malého znovu na ruce a odešla do svého bytu, mu jeho bolístku ošetřit. Jamie je oba následovala. Přitom, jak šli držela povzbudivě brášku za kotník. Nikam jinam nedosáhla a aspoň takhle mu mohla vyjádřit svou podporu.

Dveře zacinkali a mužské osazenstvo, které se přišlo podívat, na dvě malé nezbedy, zpozornělo. Když Justin viděl, že Lexie nese na rukou malého Jaye, skoro shodil židli, jak prudce z ní vstal.

Nevěděl, co se malému stalo, no jeho srdce se mu rozbušilo, jako na poplach, když viděl Jayovi slzy, které mu stékaly po tvářích. V tu ránu se chtěl za nimi rozběhnout, ale dědeček ho chytil za ruku a tím ho zastavil.

„Sedni si a nepanikař." Řekl mu klidným hlasem. Věděl, že ho to k nim táhne a chápal to. No teď musel vydržet. „Vypadalo to jen na rozbité koleno. Neboj se, za chvíli bude dolů a bude se smát." Snažil se ho uklidnit. A zdálo se, že se mu to i povedlo. Protože, vzápětí, jak na něj domluvil si klidně sedl na své místo a upřeně pozoroval dveře, za kterými zmizela jeho rodina.

Tu bezmoc, co právě cítil, když nemohl jít pomoct svému dítěti, ten pocit, už nechtěl nikdy zažít. Ten pocit naléhavosti, co cítil uvnitř sebe, byl neskutečný. Bude se všemožně snažit, aby mu jeho družka odpustila, protože to utrpení nebýt a hlavně nemoct být se svými dětmi, je pro něj nesnesitelné.