Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 48.-Risorgimento

Pohled🇨🇿:

Čekal jsem za dveřmi před zasedací místností, opřený zádama o zeď a s rukama založenýma na prsou.
Měl jsem hlavu rozpálenou zlostí. V žilách mi proudil nezkrotý hněv a připadal jsem si, jako bych měl každou chvíli vzteky vybuchnout. Tentokrát mi tenhle pocit nezpůsobila Rakousko, ale Prusko. Ten z**d... Jak si vůbec může dovolit něco takového vyslovit?! Dochází mu, jak mě a Rakousko ponížil?! "Ty zlatokopko", "Bude trojvláda?" "Abych tě nedal rovnou pověsit." Ta slova mi neustále hučela v hlavě a řezala moje myšlenky, jako kdyby mi pilou uřezávali končetiny. Po tomhle mi všechny ty urážky, které jsem v tomhle podělanym spolku už od začátku přetrpěl přišly jako NIC oproti tomu, co dneska vypustil z huby Prusko.
Najedou jsem uslyšel za dveřmi nějaký rachot. Země se zvedaly ze židlí a zasouvaly je zpátky ke stolu. Zasedání skončilo. V tu chvíli se otevřely dvoukřídlé dveře, a státy Německého spolku z nich kolem mě vycházely ven ze zasedací místnosti.
Všechny ty nenávistné, pohrdavé a výsměšné pohledy, které na mě všichni házely mě netrápily tolik, jako to, až se mým zrakem střetnu se zrakem Rakouska nebo Pruska.
Oba šli až úplně na konci. Rakousko se na mě zamračila a bez jediného slova šla dál. Musím s ní mluvit. Chtěl jsem ji chitit za paži, ale než jsem ji stačil stisknout, vyvlíkla se mi a probodla mě jedovatým pohledem. Nechápavě jsem se na ní podíval. Jako odpověď mi poslala jen otočení s elegantním nadhozením vlasů a uražený odchod. To jsem nepochopil.
Rakousko zmizela za rohem chodby a už jsem slyšel jen pravidelný klapot jejích střevíců.
Najedou mě ze zadu někdo silně vrazil do ramena. Byl to Prusko... Věnoval mi jen krátký naštvaný pohled, až se mi jeho bleděmodré oko zarylo do hrudi a už si to mířil okolo mě pryč. Tohle si nenechám líbit.
🇨🇿: "Máš nějaký problém?"
Opáčil jsem se. Když jsem to vyslovil, Prusko se zarazil a chvíli stál nehybně na místě. Projel mnou nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, co jsem právě řekl a sám jsem se vyděsil. Usekne mi teď hlavu? V jeho případě by to i bylo možné.
V tu ránu se Prusko otočil a rozběhl se přímo proti mně. Stačil jsem jen vytřeštit oči, než mě chytil pod krkem a praštil se mnou zádama o zeď. Z toho otřesu se mi zatočila hlava. Prusko vztekle funěl a pobouřeně mě hltal pohledem, zatímco mě křečovitě držel na zdi.
Prus: "Ano...Ano, mám problém. Kdo si myslíš, že jsi? Myslíš si, že se mi vyrovnáš?"
Syčel. Nemohl jsem dýchat, a tak jsem jen zoufale sýpal a snažil se vyprostit z jeho sevření. Silou jsem ho kopl do žeber, až to v nich zapraskalo. Prusko zakňučel bolestí a konečně mě pustil. Chytil jsem se za krk a zběsile lapal po dechu. Prusko spadl na obě kolena a v křeči se držel za pravý bok. Očividně jsem mu zlomil žebro.
Postavil jsem se na rozechvělé nohy a odhodlaně se sklonil nad Pruskem, kterému se ještě nepodařilo zvednout se ze země.
🇨🇿: "A kdo si myslíš, že jsi ty?"
Pokračoval jsem odpovědí na jeho otázku, jako kdyby nás nic nepřerušilo.
🇨🇿: "Máš pocit, že znamenáš něco víc, než všichni panovníci světa? Myslíš, že já nebo kdokoliv jiný stojí za míň, než ty? A ještě si dovoluješ urážet ostatní na doměnkách?"
Prusko ke mně zvedl hlavu a zapřel se o levé koleno. S těží se postavil na obě nohy a svraštil obočí.
Prus: "Ty...ty...oproti mně...nejsi nic..."
Vypravil ze sebe za doprovodu hlubokých nádechů a bolestných chrčení.
Prus: "Jsi jen...jsi jen...bezvýznamný flek...v Rakouské monarchii."
🇨🇿: "Mysli si, co chceš, ale není to pravda. Možná se to nezdá, ale Rakousko mě potřebuje. Kdyby ne, nesledovala by každý můj pohyb."
Opáčil jsem se. Koneckonců, pravda to je. Kdyby Rakousko nepotřebovala mé zdroje, doly, průmysl atd., tak by jí bylo úplně šumafuk, jaká je v mých zemích situace. Tedy, netvrdím, že jí zajímají moje lidi, tomu tak nikdy nebylo..., ale na využití jsem pro ní vzácnou součástí říše.
🇨🇿: "Navíc, kdybych, jak tvrdíš, neznamenal vůbec nic, neseděl bych tu s Vámi."
Prus: "Ty mezi nás nepatříš."
Zavrčel Prusko.
Prus: "Lichtenštejnsko měl pravdu, běž si na východ, za těma svýma Slovanama. Uvidíme, k čemu ještě někdy budete dobří."
Zamračil jsem se a zhluboka vydechl.
🇨🇿: "To teda uvidíte..."
Procedil jsem mezi zuby.
Prus: "Bez Rakouska bys nebyl nic."
🇨🇿: "Ne...Rakousko by nebyla nic beze mě."
Všiml jsem si, že Prusko začal pěstí takovým způsobem, až mu pod kůží vystoupily křečovité žíly.
🇨🇿: "Nebýval si tak zlý, Prusko. Co se ti stalo?"
Vtom se Prusko přestal třást a v mžiku s ostrým zvukem vytáhl z pochvy meč. Namířil jeho ostří přímo na mě a jeho zornička v oku vzteky téměř zmizela.
Vytřeštil jsem na něj oči. Ne, ne...ta osoba se vůbec neovládá. Polkl jsem a s rukama před sebou ustoupil dozadu, hned jsem ale narazil do zdi. Nejsem blázen. Nebudu se bránit holýma rukama proti ostří kordu.
Prus: "To tě nemá co zajímat."
Zasýpal.
🇨🇿: "Může za to Rakousko, že jo?"
Provokoval jsem dál, i když jsem cítil, že to není dobrý nápad. Ale já chtěl znát příčinu jeho zloby.
Prus: "..."
Prusko zachrčel tak, až to otřáslo i se mnou.
🇨🇿: "Ublížila ti? Proč se k ní chováš úplně jinak, než jsi se k ní ještě nedávno choval? Co se stalo?"
Prus: "UŽ DOST!!!"
Zařval Prusko a švihnul po mně mečem. To byla ale příšerná rychlost. Na poslední chvíli jsem stihl uskočit do strany, ale neubránil jsem se úplně. Cítil jsem, jak mi ostří prořízlo pravý bok a jak mi ostrá bolest projela celým tělem až do konečků prstů. Zaťal jsem zuby a syknul bolestí. Podlomilo se mi levé koleno a levou rukou jsem se rychle chytil zdi, na kterou jsem padal. K*rva, au... Ještě štěstí, že jsem stihl zareagovat, mohlo to dopadnout hůř. Ten by se nebál mě teď i zabít.
Prus: "To ty nikdy nepochopíš."
Drsný hlas Pruska se začal poněkud třást... Jako kdyby povolil a něco...něco se v něm hnulo.
Prus: "Já ji miloval. Vždycky jsem ji miloval. A moc jsem ji chtěl. A když jsem konečně dostal šanci a naději, zranila mě...zlomila mi srdce... Rozhodla se pro Uhersko a moc dobře věděla, že mé srdce celá léta bije jen pro ni. Nevybrala si Uhersko jen kvůli politickým důvodům, ale taky aby se vyhnula mně. To mě rozdrtilo..."
Nevěděl jsem, co na to říct. Tak takhle to tedy je. Bylo mi ho líto...Asi to pro něj opravdu bylo tak vážné. My jsme nadávali kvůli nespravedlnosti, nebo jsme nad tím mávli rukou ale on... On ji vážně tak moc miloval...
To nic ale neměnilo na tom, že se mě právě pokusil zabít. Držel jsem se za p bok a snažil se trochu zabránit krvácení. Naštěstí mi nepřeřízl žádnou cévu, takže jsem neumíral. Ale bolelo to neskutečně. Narovnal jsem se a s oporou stěny jsem se podíval Prusku do očí.
🇨🇿: "Mrzí mě to, Prusko... Opravdu... Ale musíš se s tím nějak vyrovnat. Musíš se začít ovládat."
Pohled Pruska, který na tu chvíli změkl, stejně rychle zase ztvrdl a ostře po mně šlehnul okem.
Prusko mi pohlrozil u obličeje pevně svíraným mečem a procedil mezi zuby:
Prus: "Ty mě nemáš co poučovat."
Pak meč oddálil a zasunul zpátky do pochvy. Ještě pořád jsem se přidržoval stěny a svíjel jsem se bolestí. Prusko si mě pobouřeně změřil od hlavy k patě, pak se prudce otočil a rychlími kroky se ode mě vzdaloval.
Prus: "Jo a ještě něco..."
Zastavil se najednou v půlce chodby a přes rameno mi věnoval ještě krátký zlý pohled.
Prus: "Myslel jsem to vážně. Příště už se tu neukazuj, jinak toho budeš litovat..."
Zavrčel.
Prus: "A pro Rakousko to bylo poslední varování..."
Po těchto slovech jeho dlouhý plášť, jenž mu sahal až k patám, s kožešinovým přehozem přes ramena, sebou cuknul a pak ho už ladně doprovázel při jeho drsných krocích, než zmizel za rohem.
🇨🇿: "Neboj...Ani nemám v plánu se sem víckrát vracet."
Syknul jsem potichu.
Stěží jsem se postavil a rozhlédl se kolem sebe. S Rakouskem musím dnes večer vyrazit zpátky. Měl bych ji najít.
Kulhavým krokem jsem se vydal skrz stejnou chodbu jako ten, co mi právě výrazně na pár dní poznamenal myšlenky...I vlastní tělo...