Naše moc

Kapitola XVIII.

"Chtěl jsi mi ukázat rodinu?" Zeptala se zmateně Mary-Ann když se zastavili.

Před nimi pobíhaly dvě děti, starší holčička a mladší chlapeček, a o kousek dál žena věšela prádlo.

"Ano, podívej na ně." Poukázal na pobíhající děti.

"Jsou to děti." Zamračila se Mary-Ann.

"A také démoni." Dodal Sariel. "Zabila bys je?"

"Jsou to děti." Zopakovala Mary-Ann.

"A také démoni." Opakoval Sariel. "Takže? Zabila bys je jen proto že to jsou démoni?"

Tentokrát už Mary-Ann neváhala, když odpovídala: "Ne"k

"Tak vidíš." Usmál se Sariel, jakoby byl spokojený s výsledkem nějakého experimentu.

V tu chvíli si jich všimla malá holčička a rozeběhla se k nim. 

"Sari!" Opakovala, zatímco se přibližovala, když dosáhla svého cíle s veškerou dětskou nevinností objala Sariela, který se jen zasmál.

"Ahoj Judy"

V tu chvíli už k nim doběhl i chlapeček, na chvíli se pohledem zarazil na Mary-Ann a pak se usmál na Sariela a Vlada.

"Ahoj Noahu" Pozdravil Sariel i jeho a klekl si k nim. 

Obě děti stáli před ním a on na ně mrkl a pak poukázal na Mary-Ann.

"Tohle je Mary-Ann, nositelka světla. Nedávno se k nám přidala."

"Bude nás také chránit?" Zeptala se holčička, Judith, a přešla k Mary-Ann a zdvořile ji podala ruku. "Ráda vás poznávám." Usmála se.

"Také tě ráda poznávám" Mary-Ann opětovala úsměv a opatrně potřásla malou ručičkou.

Mezitím Vlad rozptyloval Noaha.

"Noahu! Judith!" Ozval se zděšený výkřik jejich matky, ale když pochopila kdo u jejích dětí je uklidnila se. "Ah, to jste vy..." Její pohled se zastavil na Mary-Ann a nedůvěřivě si ji prohlédla. Pak obrátila pohled zpátky k Sarielovy a Vladovy. "Co vás přivádí?"

"Chtěl jsem se zastavit a zeptat se jak se vám daří. Nějakou chvíli jsem vás neviděl." Odpověděl Sariel.

"V pořádku, nikdo nás neobtěžuje a to je hlavní." Usmála se matka dětí.

"Tak to jsem rád." Usmál se Sariel.

Krátký rozhovor se proměnil v pozvání na čaj a sušenky.

Mary-Ann se cítila trochu nejistá, ale nakonec přijala pozvání. Připadala si cizí, nepatřící sem.

Přesto k nim usedla a pozorně se dívala na rodinu, jak se spolu baví a smějí. 

Byla to tak obyčejná rodina, ale zároveň neobyčejná tím, že byli démony. 

Pochopila, že se nemůže spoléhat pouze na předsudky a že každý jedinec, ať už démon či člověk, má svou vlastní povahu a charakter.

Když se vraceli zpátky ke kostelu Mary-Ann se nemohla neusmívat, konečně se jí zdálo, že v tom měla jasno. A k tomu stačila tak triviální věc jako setkání s rodinou.

Pochopila, že není správné soudit lidi pouze podle toho, co jsou, ale podle toho, jak se chovají a jaký mají charakter. Byla vděčná za setkání s touto rodinou démonů, která jí otevřela oči a naučila ji důležitou lekci.

Když dorazili zpět ke kostelu, Mary-Ann už věděla, že není všechno tak černobílé, jak se zdá. Byla odhodlaná nejen pomáhat lidem, ale i démonům, kteří mohou skrývat mnohem více, než se na první pohled zdá.