Naše moc

Kapitola X.

Následující noci se ve snech pořád vracela na hřbitov, mrtví znovu vstávali ze země a plížili se k ní. Jenže na rozdíl od té noci se jí tentokrát nepodařilo meč ze země vyklínit a ani vyvolat meč světla.

Cítila hnijící zuby zakousávající se do jejího masa. Cítila jak se jejich kostnaté prsty zarývají so její kůže, jak ji odtrhávají z jejího těla. A nakonec cítila jak na posled vydechla, jak ji pohltila nicotná prázdnota, jenže poté opět otevřela oči a znovu stála před mauzoleem a počítala blížící se nemrtvé.

Zkusila všechno utéct, bojovat, dokonce i nic nedělat... ale pokaždé to mělo stejný výsledek: Její vlastní smrt.

Její mysl pohltila temnota a pak opět otevřela oči.

K její stále se prohlubující frustraci stála opět před mauzoleem. Okolo ní se rozprostíral ponurý do přikrývky noci zahalený hřbitov a inkoustově černočerné stíny se k ní loudavým krokem přibližovaly.

Úzkostlivě si prohrábla vlasy.

Už zase? Jsem snad v pekle? 

Zaklela ve své mysli a se vším zoufalstvím co měla se dala na útěk. Jenže ať běžela seberychleji, hřbitov okolo ní jakoby byl nekonečný a hřbitovní zeď byla v nedohlednu.

Kostnatá ruka se ji pokusila chytit a ona o ni zakopla. Svalila se na zem jako pytel brambor a ačkoliv neotálela se zvedáním. Kostnatá hnijící ruka už opět bolestně svírala její kotník a téměř drtila její kosti. 

Zapřela se rukama o zem a pokusila se zvednout. Jenže jakmile se její ruce dotkly hlíny, z půdy vyrašily další ruce, které ji neuvěřitelnou silou sevřeli. 

A pak se na ní vrhly další nemrtví ze shora.

Jeden se jí zakousl do ramene, další pronikající zuby cítila na krku, následovalo stehno, bok, zápěstí... V momentě kdy se ústa nemrtvého svírající její krk odtrhly i s kusem masa přestala vnímat přibývající zuby a drápy.

Ze zoufalosti jako poslední naděje se chytila modlitby, nepomohla, bolest se jen stupňovala až do bodu kdy přes ní nebyla schopná myslet až do bodu kdy ji pohltila temnota a ona opět otevřela oči.

Jeden... dva... tři... ...sedm...

Opět počítala stíny nemrtvých a opět stála před mauzoleem. Zase, zase a zase.

Neustále se to točilo dokola, jako uroboros, počítání - boj - bolestná smrt...

A za tím vším se ozýval pokaždé pocit selhání.

Už to vzdala, pokaždé když otevřela oči se zhroutila na zem a nicotně čekala na svou smrt, bylo to nekonečné. Když otevřela oči ani se nerozhlížela, prostě je opět zavřela a nechala své tělo sesunout se na zem.

Až jednou, netušila po kolikáté noční můře to bylo, čekala na smrt a ta nepřicházela. Ležela na zemi a už si ani nevybavovala jak se sesunula. 

Zkusně otevřela oči a na chvíli jí oslepilo ostré sluneční světlo, pocítila tíhu přikrývky ležící na jejím těle, pocítila ledový pot pokrývající její nahou kůži a smáčející její vlasy, pocítila prudké nádechy, které trhaly její plíce.

Zmateně se rozhlédla.

Byla  u sebe.... Byla doma! Byla v bezpečí...

Ta myšlenka ji zasáhla jako blesk, udeřila jako hrom a přinesla sebou takovou vlnu úlevy, že to Mary-Ann na dlouhou chvíli ohromilo.

Srdce jí začalo bušit rychleji a slzy jí vytryskly do očí. Bylo to jenom sen! Jenom sen! 

Zatímco se snažila uvědomit si, že se nachází ve svém vlastním pokoji, slyšela zvukem hodin tikajících na stěně. Byl to zvuk, který ji uklidňoval, jako odpočet bomby hlásící, že se ještě stále neblíží ke konci časové doby a tudíž do výbuchu ještě zbývá čas.

Mary-Ann vstala, vzala si oblečení a ručník a zamířila do koupelny, pustila sprchu a nechala proud teplé vody odnést její otřesný stav po noční můře, která se stejně rychle jako přišla po svém skončení i začala vytrácet.

Teplé kapky smývaly zasychající pot na její kůži, uvolňovaly napětí z jejích svalů a přinášely pocit klidu a úlevy. Postupně se začala cítit znovu sama sebou, bez pekelného nočního prokletí, které ji pronásledovalo v jejím snu.

Když opustila koupelnu, cítila se jako znovuzrozená. Oblečení jí připomnělo, že je ve skutečnosti, že ta noc byla jenom nepříjemný sen. Odložila použitý ručník ve svém pokoji, než zamířila do klášterní kuchyně, aby si udělala šálek horkého zeleného čaje.

"Jak proběhla první mise?" Zeptala se sestra Alžběta, která právě vešla do kuchyně a zamířila k rychlovarné konvici aby zjistila že v ní je ještě dostatek teplé vody na jeden šálek čaje. 

Mary-Ann se na chvíli zarazila a nevěděla co říct, do mysli se jí vrátily obrazy sápajících se ne mrtvých po jejím těle. Teprve po té krátké chvíli jí do mysl pronikl obraz světelného meče.

"Vlastně dobře..." Mary-Ann se usmála. Chtěla pokrčovat, ale něco ji uvnitř ní ji zarazilo. 

"Ale?" Nedala se odbýt sestra Alžběta, zatímco si připravovala šálek ovocného čaje.

"Ale bylo to vyčerpávající," Úsměv Mary-Ann lehce opadl z tváří, ale stále se jemně usmívala. "Dlouhé, ponuré, krapet děsivé, ale podařilo se mi..." Znovu ji něco v ní zarazilo. "to zvládnout, takže myslím že to šlo vlastně dobře."

Sestra Alžběta s porozuměním přikývla a i se svým šálkem čaje se posadila naproti dívce, po chvíli promluvila: "Není špatně cítit strach, strach stejně jako ostatní emoce jsou přirozené a zůstává to jak se k nim postavíš, neutekla jsi a zvládla jsi to, což jak sama říkáš je úspěch."

Mary-Ann se na ta slova usmála a přikývla. Usrkla čaje a na chvíli se zamyslela.

"Podařilo se mi vyvolat meč světla..." Vyřkla po nějaké době ticha Mary-Ann.

A sestra Alžběta se na ni překvapeně usmála, chvíli byla zaskočená než nalezla svůj hlas: "To je skvělé... je to velká pocta od Boha, že ti dal tuto moc... To je opravdu něco... čeho by sis měla vážit... Meč světla je nejmocnější z exorcistických zbraní a volí si svého majitele... Vlastně se ani nedivím že si vybral tebe... i když jsi spojená s ďáblem..."

Mary-Ann se na chvíli zamračila na zmínku o ďáblovi, ale pak se rozhodla nechat to být, věděla to odjakživa, bylo to jako vrozená nemoc, s kterou se prostě naučíte žít a ačkoliv si někdy říkáte jaké by to bylo žít bez ní, nevymažete ji, žádná guma na světě vás té vrozené vady nezbaví. 

Mary-Ann byla vděčná za podporu, kterou jí sestra Alžběta poskytovala, a chtěla se soustředit na své nově objevené schopnosti.

"Děkuji." Mary-Ann se po chvíli přemítání usmála.