tma

my dva uprostřed ničeho

Černé nebe hvězdami poseté,
ty na mě se díváš očima dítěte.
Břízy na louku stíny vrhají,
jsem tady s tebou, zatímco všichni nás hledají.

My dva uprostřed ničeho,
ve středu ráje našeho,
na toho jezera okraji,
jsem tady s tebou; ať si všichni, co chtějí, říkají.

Měsíc ve tvaru D písmene,
klidně napořád zůstat tu můžeme.
Jak dlouho jen budeš chtít,
mohu tu stát a ruku v té tvé mít.

Ať zblázní se svět mlhavý,
já jsem s tebou, tak nemám o něj obavy.
Jen mě prostě nezapomeň za ruku popadnout;
dokud jsme spolu, můžeme té mlze uniknout.

Severní vítr pročesává se obilím,
jsi se mnou, na jeho chlad nemyslím.
S větrem naklání se k zemi větve buků,
zase jsi to ty, kdo chrání mě před světem plným hluku.

Hluk utichl, zase jen to nebe pokryté hvězdami
rozpíná se donekonečna nad námi.
Jsem tady s tebou, je mi jedno, co všichni říkají,
o našim poutu ani tušení nemají.

Budím se v trávě, slunce vychází,
tvůj šepot do ucha opět mě provází.
Mizí měsíc ve tvaru D písmene,
dýchám vůni tvého ramene.

Oba víme, že všechno jednou končí,
i když nechtějí, všichni se loučí
a pak postrádají jeden druhého,
ale nikdy neskočíme my dva uprostřed ničeho.