tma

z ráje do temnoty

Láskyplné pohledy, smích,
co rozléhal se do kraje.
První den, co padal sníh,
on vzal ji s sebou do ráje.

Do očí pohledy, doteky, objetí,
pevnější než-li sevření pout.
Oba mladí; o životě neměli ponětí,
a tak snadno sebral je proud.

Odnesl je z ráje do temnoty,
kde ona jej hledala
uprostřed prázdnoty,
celé hodiny jeho jméno volala.

A on stál v koutě, slyšel ji,
nechal ji v bolestech trpět dál.
Čekal; ozve se později,
ona se bála, on si s ní hrál.

Hořkost, slzy, prázdnota, křik,
to je vše, co po něm jí zbylo.
To vše obětovala pro ten v ráji okamžik,
kdy vedle něj tak dobře jí bylo.

Ještě dnes jeho vůni pamatuje,
vůni náruče, kam chodívala spát.
Ta náruč dnes neexistuje,
a ona přestala se smát.