Our world is split in two

Chapter 10.

Opuštěnost. Bezradnost.

Bez Charlotte to bylo...náročné. Má situace se dala přirovnat k jizvě. Zatím byla rána jasně viditelná, krvavá, děsivě vyhlížející rudá rýha na mé hrudi v místě, kde dřív bývalo srdce, jež mi bylo vyrváno. A tato rána se každým dnem pomalu hojila, zatahovala se, krev se čistila a na jejím místě vznikala jen vzpomínka na tu prázdnotu, co za sebou zanechává. Když se jí někdo dotkl poprvé - nedaly se zadržet slzy. Když se jí někdo dotkl posté - jen jsem tiše ucouvla s prosbou, aby ji nechali být. 

Momentálně jsem byla ve fázi krvavé a odporně vyhlížející rudé rýhy. Po večerech jsem seděla na posteli, která se mi porvé za celou tu dobu zdála příliš velká, a snažila se pochopit, co dělat dál. Ona byla můj život a já teď o něj přišla. Byla jsem bezradná. Prázdná. Měla jsem neutichající pocit, že vše, co dělám, je zbytečné, protože tady není ona a nedělám to pro ni. Dělat něco pro sebe mi totiž nedávalo žádný smysl.

Tak moc jsem si přála usnout a nechat si zdát o časech, kdy jsme ještě byly spolu. Ale na místě srdce, ve kterém se dřív neustále ozýval její smích, mě teď ohlušovalo ticho. Nerozuměla jsem podstatě svých obleků, když jsem se v nich nemohla vydat s mou milou na večeři. Nerozuměla jsem podstatě jakékoli své věci, protože právě v tu chvíli přišla o všechen svůj smysl. Jejich dřívějším smyslem byla Charlotte. 

Procházela jsem si silnou krizí. Jakobych se vrátila zpět do bouřící puberty, kdy jsem tolik brečela, že mě rodiče nechtějí nechat přespat u nejlepšího kamaráda, protože se báli, že budeme nemravní. Jenže tentokrát jsem nebrečela kvůli rodičům. Nenadávala jsem člověku za to, že něco není fér. Nadávala jsem abstraktní síle, mrakům, Slunci, Měíci i hvězdám, že něco není fér. Nadávala jsem sobě. Nadávala jsem vzduchu, který dýchám. Jen protože jsem věděla, že neexistuje někdo, na kom bych si tyto pocity mohla vylít, kromě sebe samotné. Ničí chyba to totiž nebyla. Pouze má. A přesně to byl ten jediný rozdíl mezi mnou a mým pubertálním já. Ta mladá slečna ve svém prvním vínovém saku si totiž neuvědomovala, že některé věci byly pouze její chyba.

Kdykoli jsem se po vyučování na univerzitě vrátila domů, třídila jsem své věci. Uklízela. Věci Charlie nedávno vyzvedl Liam v doprovodu Theyi. Byt se proto zdál mnohem prázdnější bez jejích sukulentů a jiných rostlinek, jejích knih, jejího oblečení a jejích šperků. Ani její parfém už tady nevoněl. Nic nezbylo, co by mi ji připomínalo. Kromě oné jizvy, která se den za dnem hojila a mazala jakoukoli bolest a jakoukoli vzpomínku na ni.

Vytáhla jsem několik krabic a tlustou lihovkou na ně napsala "NECHAT", "DAROVAT", "PRODAT". Krabice s nápisem "NECHAT" obsahovala pár druhů mých kalhot, které se hodily ke všemu, asi dva svetry, jedno sako, které bylo více díčí než ta ostatní, nějaká košile... Jednoduše řečeno pár základních věcí, které se daly snadno kombinovat. Krabice k darování obsahovala hodně pohodlných věci, některé z nich mi už ani nebyly. A nakonec k prodeji jsem vybrala pouze pár dražších kusů, které by si mohla nějaká jiná mladá slečna oblíbit. Však v sekáči si určitě budou vědět rady. Později jsem do krabic přidala i pár kusů dekorace či šperků, které už jsem nepotřebovala. 

Hned další den po vyučování a seminářích jsem se vydala ony záležitosti vyřešit. V dětském domově měli velkou radost a v obchodě mě odměnili celkem štědrou pro studenta částkou. 

Další dny probíhaly podobně. Potřebovala jsem úplný restart života. Byla jsem mnohem víc zamlklá než dříve a to mi dávalo více času přemýšlet. Vymalovala jsem zdi i stropy bytu příjemnou červánkovou barvou a v ložnici se vyřádila na detailech nebe na stropě. Kdykoli se teď koukám z postele nahoru, vidím panorama souhvězdí, kterému kraluje nádherný Měsíc v novu. Proč v novu? Protože měl zdůrazňovat můj nový začátek a cestu k novému úplňku.

Tichost mi často přinášelo neklid a tak jsem si vybudovala úplně nový vkus v hudbě. Vybudovala jsem si nový pohled na život. Vybudovala jsem nové já. Nebo jsem alespoň začala. A útěchu oné bodající bolesti jsem nacházela v řádcích vlastních slov a vět, v celých odstavcích myšlenek, jež mi alespoň částečně dokazovaly, že v ten den, kdy zemřelo mé srdce, nezemřela i má duše. 

Změna.