Our world is split in two

Chapter 8.

Prázdnota.

Myslela jsem si, že budu házet věcmi. Tříštit sklo. Kříčet. Avšak nic z toho nebyla pravda. Zaplnil mě pocit prázdnoty. Bolest z nedorozumění. Vzpomněla jsem si na citát, který jsem kdysi přečetla na zdi nějaké kavárny. „Proč dávat tomu, kdo ublížil, druhou šanci, když někdo jiný stále čeká na tu první?" 

Dřív jsem tomu žádný význam neudělovala. Říkala jsem si, že je to jen další z milionů citátů, který napsal další z milionů zraněných lidí. Teď ale vím, že je to jen krutá realita. Seděla jsem na posteli a na deku mi kapaly slzy. Takhle jsem trávila většinu času. Nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem spát. Jen jsem seděla a v hlavě si opakovala její jméno. Když jsem se stavila u Theyi a Liama, nedovolili mi jít dál. Věděla jsem, že to nebylo z jejich vůle. Jen prosba Charlotte. Chtěla odpočívat a vrátit se k normálnímu životu. Rozumněla jsem tomu, ale i přesto jsem se neustále vracela. Nedokázala jsem ji nechat jít. 

Tolik mi chyběl pocit její ruky v té mé. Věděla jsem, že i když se budu snažit vidět ji sebevíc, bude se mi vyhýbat. Nejspíš potřebuje čas. Pevně jsem sevřela polštář. Hodně času. Už jsem nebyla ta statečná dívka v obleku držící svou budoucí ženu pevně v náruči. Byla jsem malá vyděšená dívenka potřebující deku, aby se pod ni schovala a plyšáka, aby se do něj vybrečela. Možná přesně proto vedle mě právě seděl velký měkkoučky plyšák Pokémona, o kterém jsem dodnes nevěděla, ale v obchodě mě tak okouzlil, že musel odejít se mnou domů.

Ta bílá lištička se smutným pohledem v jantarových očích se jmenuje údajně Hisuian Zorua. Dodnes jsem nebyla přílišným fanouškem Pokémon GO, ale po oné zkoušce psychiky, kterou jsem zřetělně neobstála, jsem se ocitla doma s velkým plyšákem, kartičkami oné lištičky a kvantem sušeného ovoce a müsli. 

Slzela jsem, v rukou svírala plyšáka a prázdně zírala na krabici plnou modrých a žlutých ozdob, které visely na zdech, aby přivítaly mou milou. V televizi mi tiše hrál další z dílů Pokémon seriálu, ale moc jsem nevnímala dějovou linku. Jen mě uklidňovalo vidět tolik barev a odhodlání v očích kreslených postav. 

Otupělost.

Mé srdce už nespaloval vztek. Onen oheň už dávno zaplavila nemilosrdná řeka slz, která dávno opustila své břehy a smetla vše, co jí stálo v cestě. Nebylo pro mě útěchy. Vyzvánění na telefonu jsem měla dlouho vypnuté a jediný kontakt, u kterého jsem si nechala zobrazovat si oznámení, byla Charlotte. Kéž bych věděla, jak moc toho budu litovat. 

Svůj nápad s dopisy jsem nevzdala. Každý den jsem jeden házela do schránky k Theye a Liamovi. Jednoho dne si je přece bude muset přečíst... Další den se zdál téměř jako všechny ostatní. Vstala jsem a našla u sebe v šatníku huňatý vínový svetr s rolákem, který příjemné hřál, a legíny. Oblékla jsem se a vzala krabičku plnou různých sladkostí, něco na líčení a samozřejmě dopis, nad jehož sepisováním jsem strávila kvantum času. Vydala jsem se k Theye a Liamovi na oslavu Valentýna. Mé malé naivní já si v duchu stále opakovalo, že v den lásky by se přece měly dít zázraky pro zamilované. Zazvonila jsem jako každý den a oba mě přivítali vřelým objetím. Tiše jsem vešla a byla značně nervózní a unavená. Ale věděla jsem, že pokud bude šance s ní mluvit, bude to dnes.

Vešla jsem do jejich mile zařízeného bytu a spatřila ji. Stála tam v černých šatech s odkrytými rameny a světle žlutém kardiganu, který si z ramen spustila dolů k loktům. Byla tak náderná, snad ještě víc než obvykle. Vždy jsem pochybovala, jestli je to možné, a ono doopravdy je.

„Chralie? Meli je tady." řekal tiše Theya a Charlotte odložila hrnek na stůl a otočila se ke mně. Natáhla si kardigan na ramena a ovinula se jím. Jemně se usmála a já dlouho váhala, jestli se nutí nebo je to upřímně. „Vítej." řekla bez přílišných emocí. Napětí bylo hmatatelné a dusilo mě. Liam si toho všiml. Položil mi ruku na rameno a usmál se. „Tak já jsem nejšťastnější muž na světě. Valentýn a kolem mě tolik krásných žen!" pokusil se rozředit onu hustou a dusivou atmosféru vtipem. Donutila jsem se ke smíchu a pomalu přistoupila k Charlotte a natáhla k ní opatrně ruku. Když do ní vložila tu svou, jemně jsem se uklonila políbila jí na ni. Bylo tak nádherné znovu cítit její drobné a studené ruce. 

Pomalu jsem položila krabci s dárky na stůl a usmála se. Mé přání se nejspíš konečně splnilo. Celý den jsem směla strávit v její společnosti a poslouchat její hlas. 

Štěstí.