Our world is split in two

Chapter 2.

Strach. Vzpomínky.
Po návštěvě nemocnice jsem v tranzu pochodovala rázným tempem po mokrých a tmavých ulicích plných aut. Hlasy v hlavě mi křičely. Snažila jsem si zakrýt uši, ale nepomáhalo to. Vracelo se to. Všechno. Jakmile jsem došla domů, práskla jsem za sebou dveřmi a křečovitě se sesunula podél zdi. Ruce se mi klepaly. Udeřila jsem do podlahy.
Uklidni se.
Propadala jsem se do nicoty, nedokázala jsem ovládat vlastní tělo. Před zavřenýma očima se jako film začal promítat ten večer...

,,Počkej! Počkej promluvíme si! Mám pro tebe doma dárek..." opakovala jsem a dívala se do očí té, kterou miluju. Doma na stole již stála nachystaná láhev šampaňského v růžovém obalu a krabička se šperkem.
,,Moc mě mrzí, že jsem nepřišla! Omlouvám se, napravím to..." Opakovala jsem
,,Dost! Nechci o ničem mluvit! Nech mě napokoji!" Vykřikla mi do očí a u srdce mě bodlo.
,,Já tě tam potřebovala! Kdybys tam byla, možná bych tu debilní přednášku zvládla.." vykřikla a hlas se jí lámal.
Z rukou se mi vysmekla a až příliš rychle vkročila na chodník.
Do očí mi vhrkly slzy a světla troubícího auta mě oslepila natolik, že jsem se probrala až po nějaké minutě. Na chodníku ležela má milovaná s hlavou od krve, rozběhla jsem se k ní a můj zoufalý křik zaplnil ulici.
...
Odvezli ji do nemocnice. Nezemřela. Ale příliš silný úder způsobil poškození na mozkových nervech. Nejdříve to vypadalo, že se vrátí domů a já se o ni budu moci postarat. Ale přibližně po týdnu se projevily silné tiky, bolesti hlavy a jiné druhy nepopsatelných záchvatů. Byly jsme odloučeni. Srdce se mi roztříštilo.
Po návratu domů jsem dostala záchvat vzteku. Začala jsem strhávat obrazy a fotky a naší společnou fotku jsem rozbila. Až když se mi střepy zaryly do dlaní jsem se probrala. Následovala jen bolest.

Po skončení té příšerné vzpomínky jsem si uvědomila, že zapomínám, jak zní její hlas. Jen ten křik mi zůstal znít v hlavě.
Zklamání. Hádky. Zoufalost.
Po dlouhé době jsem začala přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybych ji udržela ve své náruči.
...
Beznaděj.