I'll never let him go!

10.kapitola

Deku-tučně, Bakugou-normálně, ostatní-kurzivá

Izuku se neukázal, jaké to překvapení. Dlouho se neukázal žádný učitel. Určitě se mu dobře spalo jak jsem ho tam položil. Čekali jsme fest dlouho než do třídy vplula paní učitelka Izumi. Byla neupravená, brýle nakřivo a v podpatkách se kimácela, jak kdyby celou no byla na kalbě. Musel jsem se nad tím pousmát. Fakt mě zajímalo co dělal celou noc, že byl nevyspaný. Přešel k tabuli a smutně se na nás usmál. „D-Dobré ráno studenti...moc se vám omlouvám. Moje noc byla bezespánku a tak jsem omylem trochu zaspala"

Z ničeho nic jsem se vzbudil, někdo šíleně bušil na dveře. Nahrnul jsem se k nim, Aizawa. „Pro vaše info, máte už dávno učit" odfrkl si a rozběhl se ke své třídě, kde měl učit. Ve mně úplně hrklo. Zaspal jsem? Nepamatuju si, že bych usínal v kabinetě. To bylo teď jedno. Rychle jsem na sebe naházel make-up, paruku, podpatky, brýle a všechno nějak upravil a rozběhl se do třídy. Jakmile jsem vešel, z hluku se stalo ticho. Byl jsem strašně unavený, moje nohy se třepaly únavou, bylo mi špatně. Přišel jsem před tabuli. 

„D-Dobré ráno studenti...moc se vám omlouvám. Moje noc byla bezespánku a tak jsem omylem trochu zaspala." oni nad tím jen mávli rukou a já do těch svým vzala opravené testy.  Protřel jsem si ospalé oči. „Celou noc jsem vám opravovala testy...doufám, že budete rádi za výsledky. Chtěla bych ale ještě říct, že tu byl jeden žák, který mě opravdu překvapil se svými výsledky. Byl to Katsuki Bakugou, který se mimochodem umístil na první příčce s body." jemně jsem se usmál, ho to ale očividně vůbec nezajímalo, spíš si nad tím odfrkl. Jen jsem si povzdechl a začal jsem všem rozdávat papíry. Hned ale po pár rozdaných papírech se začaly ozývat nespokojené hlasy. 

„...to nemyslíte vážně, já se na to tak nadřu a ona mi ani není schopná uznat takovou chybu. Nechápu jak může učit, co já teď budu dělat s body." z jedné strany. „...vždyť to mám dobře akorát popsané jinými slovy. Co to je za hodnocení do prčic." z druhé strany. Rozdal jsem zbytek, většina třídy byla nespokojená. Zasedl jsem za svůj stůl a pokusil se na ně usmát. Nikdo mi ale úsměv neoplatil. „Děkujeme za zkažení průměrů." zarazil jsem se. „Normálně by to bylo do druhého pololetí, vy jste to ale chtěli abych to opravila dřív. Já za to nemůžu, že vám to takhle vyšlo. Já jsem pro vás nespala celou noc abych se vám zavděčila. A vy mi to takto oplácíte?" špitl jsem a zakroutil hlavou. Nikdo ani slovo, měli ale stále nasazené otrávené výrazy. 

„Fajn..." knikl jsem tiše a začal jsem bez dalšího slova učit. Tenhle den byl hrůza, několikrát mě můj mozek málem zradil při učení. Nic se mi nedařilo, chtělo se mi z toho brečet. Vím, že jsem celý den vypadal sklesle. Nikdo se mě ale nezeptal na to, jak mi je. Po škole jsem šel do kabinetu mezitím, co žáci šli na oběd. Položil jsem se na pohovku a zahleděl jsem se do svého klína. Oči se mi začali mlžit a pak mi na hřbety dlaní spadly kapky. Slzy. Pohled na ně mě ještě více odměkčil a začal jsem více plakat. 

To jak se zachovali k učitelce aka Izukovi se mi vůbec nelíbilo. Celý den byl takový skleslý. Nikdo se k němu ale nepřiblížil a nepodal mu pomocnou ruku. Nikdo. Při době oběda se vypařil pryč a i my všichni chtěli. Já chtěl taky, ale řekl jsem mé skupině ať jdou na před. Až nikdo nebyl v dohlednu, rozešel jsem se ke kabinetu učitelky. Když jsem přišel blíže, šly slyšet zvláštní zvuky. Když jsem se na ně více soustředil, usoudil jsem, že jsou to vzlyky. Jo, byly to vzlyky. Jemně jsem zaťukal a vzlyky z ničeho nic přestaly. 

Po asi 15ti sekundách se otevřely dveře. Stála tam...paní učitelka. Oči zarudlé, ale úsměv na tváři. „Jee...ahoj Bakugou. Trápí tě něco? Bolí tě něco? Jsi nějak nespokojený? Pojď dál" odešel od dveří a já vešel dovnitř a zavřel jsem dveře. I když trpěl, stejně se dál bál o ostatní. Opřel se o zeď a koukal na mne. „Dívejte...vůbec neberte vážně to, jak se chovali. Jsou to bezpáteřníci, nechápou vaše pocity. Nechápou jak jste se na tom nadřela"

Plakal jsem, někdo mi ale zaťukal na dveře. Stuhl jsem a rychle vstal. Utřel jsem si slzy, upravil se a otevřel dveře. K mému překvapení tam stál Bakugou. Co asi chtěl? „Jee...ahoj Bakugou. Trápí tě něco? Bolí tě něco? Jsi nějak nespokojený? Pojď dál" pozval jsem ho dál a opřel se o zeď, on zavřel dveře a stoupl si pár kroků ode mne. Spustil: „Dívejte...vůbec neberte vážně to, jak se chovali. Jsou to bezpáteřníci, nechápou vaše pocity. Nechápou jak jste se na tom nadřela" zarazil jsem se. Nečekal jsem, že zamnou někdo přijde a už vůbec ne on. Nevěděl jsem, co na to říct. Přiblížil se ke mně, až moc blízko. Tiskl se na mne a ruku měl vedle mého těla opřenou o zeď, jemně ke mně skláněl hlavu. 

Chtěl jsem něco říct ale než jsem se nadál, jeho rty se ocitly na těch mých. Vzal jsem své ruce a zapřel je do jeho hrudi. Zatlačil jsem ale marně. Nakonec jsem polevil. Políbil mě. Políbil mě můj žák bez tušení, kdo jsem. Když se odpojil, z jeho pohledu jsem poznal, že se nejspíše červenám. Já na něj zmateně koukal. Jsem učitel. A ještě k tomu kluk. To ne. „Co na mě tak koukáš. Nemusíš se ničeho bát Izuku..."

-Zelí<3-