I'll never let him go!

7.Kapitola

"Notak Izuku vstávej" zašeptal Aizawa. Pootevřel jsem oči a kouknul se před sebe. Vedle postele stál Aizawa a třepal se mnou. "Co se děje?" zamručel jsem. "Jeden žák zjistil, že nejsi žena. Pojď se mnou" povzdechl si. Vstal jsem a oblékl se do něčeho normálního. Ustlal jsem si postel a šel za Aizawou. "Kvůli tomuhle jste mě vzbudil?" povzdechl jsem si a ospale jsem za ním kráčel. 

Došli jsme do mého kabinetu. Na pohovce seděl Denki a koukal se do země. "Nechám vás tu o samotě." odešel. "No...jak?" koukal jsem na něj. "Máte na sobě vypálené to, že jste chlap. Nepoznal by to jen blázen...ty falešné vlasy, chování a hlavně ty falešné prsa které se nedají přehlédnout" protočil očima. "Jejda, opravdu?" zasmál jsem se. "že jsi jediný, kdo to poznal" následně jsem se na něj usmál. "V ženách se vyznám. Vy nejste ani z půlky žena. Nebo bych měl říct snad ty? Dočetl jsem se o tobě hodně věcí. Taky vím, že jsi starý jako my. Učíš tady, protože nejsi plnoletý a ještě nemůžeš brát odpovědost za takové vysoké místo, jako hrdina číslo jedna. Jmenuješ se Izuku Midoriya a jak už jsem zmiňoval, jsi hrdina číslo jedna. Včera jsi tu běhal po škole téměř nahý. Bakugou ti dal mikinu. Sleduju tě" přimhouřil oči a já jen ztrnutě stál přikovaný k zemi. Jak na tohle všechno přišel? 

"No hehe...to je moc pěkné, že to o mně víš. A určitě si úžasný chlapec, takže se nemusím bát o to, že by si to někomu řekl, že ano?" nervózně jsem se usmál a lehce poklepával nohou. "No a k čemu mi to bude si to nechat pro sebe? Když to rozkecám, tak mě budou obdivovat holky. Přišel jsem na neodhalitelné tajemství. Jsem frajer" zvedl se ze židle a šibalsky se usmál. "No, tak já pudu" rozešel se ke dveřím a já ho chytl za ruku. "Počkej! Co chceš za to, že to neřekneš" zoufale jsem se na něj koukl. Usmál se a otočil se ke mě. "Dobré známky, nadržování, upřednostňovat mě. Docela by se to hodilo. Udělejte ze mě hrdinu pane Izuku" usmál se. Koukl jsem se na něj. "To nemyslíš sakra vážně" řekl jsem nevěřícně a on pokrčil rameny. "Tak jak myslíte. Já neskrývám svoji pravou identitu" zase se rozešel a já ho opět chytl. "F-fajn..." řekl jsem s pohledem který mi směřoval dolů. "Jeee. To už se těším. Děkuji paní učitelko" usmál se a nadšeně odkráčel ven z kabinetu. Povzdechl jsem si. Denki nakoukl zpátky. "Jo a tak mimochodem. Opovaž se o tomhle někomu říct. Jinak to uvidíš další den na internetu" usmál se a odešel.

 Kouknul jsem se, jestli už opravdu odešel. Když jsem se ujistil, tak jsem pěstí silně bouchnul do skříně. "Sakra..." zanadával jsem si. "Co teď mám dělat?..." zoufale jsem se kouknul do zrcadla nad umyvadlem. Vypadal jsem hrozně. V ranních hodinách. Bez make-upu, se špatně nasazenou parukou a s kruhy pod očima, které mám z neustálé práce. Jako hrdina číslo jedna moc práce nemám, nejsem totiž ještě plnoletý. Zastupuje mě hrdina číslo dvě. Je to nesmysl. Nevím kdo to vymyslel. Dávat mě tam neměli, ale jsem za to rád. 

Prohrábl jsem si svoje nepravé vlasy a zamkl si dveře kabinetu. Dal jsem si make-up a upravil si paruku. Dále také nepravé prsa, nasadil brýle a jako oblečení jsem si dal nějakou náhodnou mikinu co jsem našel v kabinetě a k tomu bílou sukni. Nasadil jsem perfektní úsměv a jen jsem šel čekat do třídy na studenty. 

Po chvíli začali chodit. Začal jsem je s úsměvem zdravit a u toho jsem si četl. Pořád jsem musel myslet na tu situaci s Denkim. Než jsem se nadál, tak tu byl. Žluté vlasy mu trčely do obličeje a poskakoval okolo Bakuga a Kirishimy. Ostře se na mě kouknul a já jen uhnul pohledem. Bylo mi z toho blbě. Strašně moc. Chvíli jsem si četl a pak prostě jen začala hodina. 

Bylo to pro mě všechno matoucí. Ležel jsem v posteli na pokoji a jen jsem nad vším přemýšlel. Ten Izuku. Strašně mi připomíná učitelku Izumi. Jsou sice ze stejné rodiny, ale i tak mi to vrtá hlavou. A přišel jsem o svoji oblíbenou mikinu. U toho přemýšlení jsem nějak tak usnul.

 Ráno bylo jako každé jiné. Jsem s Kirishimou v jednom bytě a tak mi prostě vždycky ráno vtrhne do pokoje a začne dělat hrozný povyk. Sedl jsem si a zařval na něj ať drží hubu. Vystrčil jsem ho pryč z mého pokoje a opřel jsem se o dveře. Nadechl jsem se abych se nějak připravil na další den. Rychle jsem se oblékl a upravil si vlasy. Pak jsem si prostě vzal batoh a společně s Kirishimou jsme vyšli z ubytka.

 Po cestě do třídy jsme potkali Denkiho, který měl nějak zvláštně moc radosti. Ne, že bych si všímal ostatních, ale tohle bylo prostě vidět. Ale o ostatní se nezajímám! Už z dálky jsem slyšel hlas učitelky, jak zdraví své žáky, když přijdou do třídy. Je to trapné. Stejně ji nikdo nepozdravil zpátky. Už se všem začíná pěkně hnusit a to je teprve několikátý den. Ale co já s tím, nezajímám se o to. Vešel jsem do třídy a rovnou jsem zamířil do své lavice. Z Denkiho už mě pořádně bolí hlava. Jen pořád mele, jak má okolo sebe samé hoes. Nikoho to nezajímá. 

Posadil jsem se a nemohl jsem si nevšimnout jedné věci i když si okolí nevšímám. Izumi měla moji mikinu, kterou jsem včera dal tomu jejímu bratrovi. Mohl ji to dát? Měl ale namířeno úplně jinam. Vrtalo mi to hlavou, ale to je jedno. Zazvonilo a my jsme se usadili. Pár děcek ještě kecalo a Izumi se je snažila uklidnit, ale marně. S nikým to ani nehnulo. O lidi se nezajímám, tak jsem jenom od toho odtáhnul hlavu a přestal se zajímat komu co jde nebo nejde. Tak okrajově jsem slyšel, že to utěšování trvalo fakt dlouho. Teda do té doby, než někdo zařval aby se všichni uklidnili. Nevím kdo to byl. Je mi to fuk. 

Izumi vytáhla testy a ostatní ji jen prokleli. Rozdala to a něco jsem tam vypsal. Sice jsem lempl, ale na testy se učím. Koukl jsem se okolo. Denki to dneska psal se strašnou lehkostí. To mu není podobné. Ale tak co. Co já s tím. Po nějaké chvíli všichni dopsali testy a úča to vybrala. Učili jsme se něco, co nikdo nechápal i když se to ona snažila vysvětlit. Já to chápal až moc dobře. Každé vysvětlení jsem od ní pochopil. Ale většina si z ní dělala prdel, jak to nechápou. Bylo mi to jedno. Teda do té doby....než Denki něco vykřikl...

-Po dlouhé době nová a tedy o hodně delší kapitola než dělávám. Převelice se omlouvám, ale nějak jsem ztratila motivaci psát. Vypadá to ale, že jsem opět zpátky-

Zelí<3