Moony's heiress | Draco Malfoy

38.☾ „Šprtko"

„Tak snadno se k tobě můžou dostat." řekla Hermiona Harrymu po prázdninách. Zrovna jsme šli rušnou chodbou po vyučování.

„Máš štěstí, že tě nezabili." dodala jsem a vzpomněla jsem si, jak byl můj táta ochoten pro něho riskovat. Smrtijedi nás mohli zabít všechny. Ovšem že o tom všem psal Denní věštec. Ani bych se nedivila, kdyby to ministerstvo opět otočilo proti Harrymu. Objevila se mi husí kůže.

„Uvědom si, kdo jsi, Harry." řekla Hermiona.

„Já vím kdo jsem, Hermiono. Jasný?" opáčil Harry a jakoby si hned uvědomil, že jeho hlas zněl víc hrubě, než zamýšlel, dodal omluvu. Zatočili jsme do vedlejší chodby a všimla jsem si, že tu je víc lidí, než v jiných. U okna seděl Ron a Levander. Ta mu připínala na krk zvláštní náhrdelník. Upřímně, vypadal jako pro holku.

„To je můj Lonánek." zavolala Levander a pohladila ho po hlavě. Potom Ronovi zabořila hlavu do paže a vydala při tom zvuk, jak vrnící kočka. Zamračila jsem se. Jestli dnes v noci budu mít špatný sen, tak to jenom díky téhle holce.

„Promiňte, musím jít zvracet." řekla Hermiona potichu a vypařila se v davu lidí. Po chvilce Ron vstal a Levander mu skočila na záda.

„Asi taky půjdu." řekla jsem pohoršeně. Harry se na mě otočil a já zvedla ruku, abych mu zamávala. Potom jsem se otočila na patě a šla odtud pryč. Přesto, že to je kvůli přítomnosti tolik lidí nebezpečné, rozběhla jsem se. Při běhu jsem na nohách ucítila škrábance. Musela jsem si je zakrýt vysokými ponožkami, protože to nebyl zrovna hezký pohled. Vůbec netuším, co se v tom poli nacházelo za rostliny, ale určitě to nebyly jen neškodné kopřivy. Zabočila jsem do prázdné chodby a trochu jsem zpomalila.

„Šprtko." pronikavý tichý hlas se nesl chodbou. Otočila jsem se a zjistila jsem, že jsem v celé chodbě sama. Chtěla jsem vyrazit dál, ale zabránila v tom chladná ruka, která se obkroužila kolem mého zápěstí. Sykla jsem bolestí. Ruka mě stáhla do jedné z prázdných učeben a já konečně měla možnost spatřit toho, kdo na mě volal. Bílé vlasy mu lezly do obličeje a jeho oči opět jiskřily. Ucítila jsem jeho vůni.

„Draco." oslovila jsem ho. „Četl jsi můj dopis?" dodala jsem. Pořád mě držel za zápěstí, ale druhou ruku umístil nahoru na zeď za mnou. V šedých očích se mu leskl odraz denního světla. Jeho pohled byl tak intenzivní, až mi to přišlo nepříjemné. Jeho nádherná vůně byla cítit všude. Sklopila jsem pohled na naše ruce. Jeho chladné prsty drželi mou ruku, zatímco palcem jemně vytvářel malé kroužky na mé ruce. Naběhla mi husí kůže. Znovu jsem se podívala do jeho očí a přišlo mi, že je jeho obličej o pár centimetrů blíž, než před tím. V jeho očích jsem zahlédla náznak naděje a ještě něčeho, co jsem v jeho očích do teď neviděla. Kousla jsem se do rtu. „Byl jsi první den prázdnin u Weasleyových." vylítlo ze mě dřív, než jsem nad tím zapřemýšlela.

„Cože!" překvapeně vyjekl a pustil mou ruku. Kdyby tam vážně byl, měl by teď tak překvapený výraz. Třeba je fakt vážně dobrý herec a z téhle situace se chce vyvléknout, protože je vážně jeden ze Smrtijedů. Jeho výraz se přeměnil z překvapeného na nechápavý. Ze všech Smrtijedů, kteří tam tu noc byli jsem viděla jenom Bellatrix a několik stínů, ze kterých nebylo poznat, kdo to je.

„Promiň. Nějak mi to vysloužil z pusy. Co bys zrovna ty dělal u Weasleyových." řekla jsem, ale sama jsem byla zmatená. Bylo hodně důkazů, že by Smrtijed mohl být. Na druhou stranu by tam asi byl. Koukala jsem na své dlouhé ponožky a začala jsem se topit v mých myšlenkách.

„Co se stalo u Weasleyových, Šprtko?" zeptal se jemně. Poprvé za tu dobu, co se bavíme, mi to přišlo zvláštní. Skoro pořád z jeho pusy vychází nehezká slova a různé nepěkné poznámky a tohle k němu prostě nesedí.