Zapomeň na minulost

2 Škola a žádní kamarádi

ČTI ↓
Varuju, nadcházející kapitola je velice depresivní, pro lidi s blbou psychikou vážně nedoporučuju číst.

Další den jsem vstala brzo, jako vždy, když byl školní den.
Už v šest hodin jsem sešla dolů do kuchyně a vytáhla úkoly a učení.
Za půl hodiny jsem skončila, nachystala se do školy a všem nachystala snídani.
Špinavé prádlo jsem roztřídila do košů na prádlo, abych až přijdu ze školy měla méně práce.
O sedm začali všichni postupně stávat.
Já jsem už dávno byla v autě a četla si.
Když za půl hodiny všichni přišli a nasáčkovali se do náklaďáčku, vyjeli jsme směr škola.
„Vždycky vstáváš tak brzo. Pořád nechápu, jak to děláš.“ řekl mi Isaac.
Pokrčila jsem rameny.
„Nevím. Prostě vstanu. Někdy i před pátou hodinou.“
Isaac nevěřícně zavrtěl hlavou a připojil se ke klukům v debatě o nejhezčí holku ze školy.
Bylo mi líto Jackie, na šest kluků v autě nebyla zvyklá.
Cesta proběhla v klidu a hned u školy jsem vyskočila z auta, popadla batoh a byla pryč, než kdokoliv stihl vůbec vystoupit.

Jen co jsem přečkala celý zdlouhavý den ve škole, pospíšila jsem si k náklaďáčku, než Cole odjede.
Stihla jsem to jen tak tak.
Dosedla jsem na dozadu k Isaacovi a tu jsem uviděla Jackie, jak vybíhá ze školy.
„Cole! Zastav! Jackie tu ještě není!“ vykřikla jsem, ale Cole se jen ušklíbl a jel dál.
S povzdechem jsem se zabořila do sedačky.
„Jaký byl den?“ nasadil Isaac úsměv.
„Jako vždycky.“ pousmála jsem se.
„Bez kamarádů a šikanovaná?“ ušklíbl se Cole do zpětného zrcátka.
„Hej! Cole! To bylo hnusný!“ obrátil se na něj Danny.
„A co? Však je to pravda, tak proč bych to nemohl říct?“
Zbytek cesty panovalo v autě ticho.
Hned co jsme se dostali na příjezdovou cestu, vyskočila jsem z auta, Cole ani ještě nezastavil.
V pokoji jsem hodila tašku do kouta a vyskočila na parapet u okna.
Hned vedle něho byl strom, po kterém se perfektně dalo slézt dolů i nahoru.
Slezla jsem několik metrů a zbytek skočila.
Zamířila jsem do stájí na půdu, kde jsem se zase zavrtala do křesla s knihou.
Seděla jsem tam asi tak dvě hodiny, když se ozvaly kroky a i hlasy.
Podívala jsem se přes okraj půdy a spatřila Jackie s Alexem.
Aniž by mě byť jen spatřili, schovala jsem knihu zpět do poličky a seskočila neslyšně do slámy.
Než mě někdo mohl zpozorovat, vytratila jsem se zpět do domu.
Když přišel čas večeře a já s Katharine nanášela jídlo, vrátili se do domu Jackie s Alexem, podivně šťastní.
Bylo mi to úplně jedno.
Aby si měla Jackie kam sednout, tak jsem se já přemístila na barovou stoličku a s nechutí snědla svůj příděl jídla.
Po jídle jsem umyla nádobí a dala špinavé prádlo do pračky.
Má práce byla hotová a já si tak mohla jít dělat, co jsem chtěla.

Byla jsem zrovna ve svém pokoji, když se ozvalo ťukání na dveře.
„Nemusíš klepat, Isaacu. Stejně jsi jediný, kdo za mnou chodí.“ zavolala jsem přes rameno a obrátila se zpátky k úkolu.
Dveře se otevřely a zavřely.
„Já ale nejsem Isaac.“
Překvapeně jsem se otočila na Jackie, která nervózně stála u zavřených dveří a nejistě se usmívala.
„Pojď dál, posaď se.“ nabídla jsem jí místo v křesle a zavřela sešit s hotovým úkolem do matiky.
Jackie se přesunula do křesla a elegantně si dala ruce do klína.
Znala jsem ji teprve dva dny, a už teď mi bylo jasné, že musela být z nějaké bohaté rodiny, protože měla velmi vytříbené chování.
„Co tě přivádí?“ zeptala jsem se a založila si ruce na hrudi.
„Jsi jediná holka, co tu žije s dvanácti- tedy, když i počítám Willa, třinácti kluky a Katharine. Tak mě napadlo, nechceš se třeba seznámit? Katharine mi o tobě nic neřekla, a ty toho o mě jistě také moc nevíš.“
Hleděla jsem na ni neschopna slova.
„Ty- ty se chceš bavit- se mnou?“ vydolovala jsem ze sebe a snažila se zpamatovat z šoku.
„No.... jo. Teď jsme něco jako- sestry, takže by to bylo fajn.“
„Já ale nejsem dítě Katharine.“ vyhrkla jsem. „Nejsem jako Alex, do kterého jsi se určitě už zabouchla, a nebo Cole, všemi oblíbený kluk, z kterého holky omdlívají. Jsem jen- Liv. Teda pro některé oliva, protože tak i moje jméno zní.“
„Mě to ale nevadí.“ znovu se usmála Jackie.
„Aha. Co by jsi teda chtěla vědět?“
„Kdo jsi? Co tě baví? Tvoje oblíbené zvíře, barva, cokoli. Zajímáš mě a připadáš mi fajn, i když se straníš společnosti.“
„Nestraním. To společnost se straní mě.“
Jackie nic neříkala a stále na mě hleděla.
Povzdechla jsem si a začala o sobě vyprávět.
„Jsem Olivia, ale všichni mi říkají Liv, jen kluci oliva. Je mi to upřímně jedno. Jsem tu- za pár dnů to budou už tři roky.“
„Proč jsi tu?“ zeptala se mile Jackie a já jí prostě všechno musela říct.
„Když mi bylo sedm, umřeli mi při požáru rodiče. Já jsem tehdy s bratrem byla na nějaké dětské akci, takže- když jsme se vrátili, z našeho domu nic nezbylo. Bratr- bylo mu už osmnáct, takže jsem u něj mohla zůstat. Žili jsme spolu v malém bytu asi dvě hodiny odsud.“ odmlčela jsem se. „Bylo mi třináct a milovala jsem adrenalin. S bratrem- jsme si jako každý týden vyjeli na motorce na dálnici. Jenže tam probíhala stavba a bratr si toho nevšiml. Nestihl se zařadit do vedlejšího pruhu a my tak-“ zavrtěla jsem hlavou. „Narazili jsme do kamionu. Tom- můj bratr.... Tehdy se pro mě obětoval. Doteď se mi pohled na jeho mrtvé tělo zobrazuje ve snech.“
Jackie na mě hleděla a mlčela. Byla jsem za to ráda. Kdyby teď promluvila, už nikdy bych nic neřekla.
„U té nehody byl bratrův kamarád. Will. A Katharine s Georgem taky. Nabídli mi azyl. Přijala jsem to, protože- do děcáku jsem nechtěla. Už tehdy jsem totiž trpěla psychickými problémy a já jsem věděla, že kdybych tehdy nekývla, tak bych o pár týdnů později.....Prostě jsem to nedávala. Tady- jediný Isaac a Lee mě chápou. Ostatní mě doteď nepřijali a dělají si ze mě srandu. Nelíbí se jim, že jsem tu jak vetřelec. Je mi to líto, ale zároveň si za to můžu sama. Kdybych jim všechno tohle řekla, tak by se tak možná už nechovali, ale.... Ty lítostivé pohledy bych nesnesla. Doteď jsem se s Tomovou smrtí nesrovnala a pořád trpím psychickými problémy. Jediný, kdo to ví, tak Katharine, Isaac, a teď ty. Byla bych ráda, kdyby jsi to nikomu neřekla. Takhle je to lepší.“
Jackie přikývla.
„Je mi to líto. Opravdu. Obě dvě víme, jaké je to ztratit rodinu.“
„Ty máš po nich alespoň dům a všechny věci, Jackie. Mě po bratrovi zbyla jen matička od motorky, fotka, a tkaničky do bruslí. Což mi ještě něco připomíná.“
„Co?“
„Před několika týdny jsme byli bruslit ve vedlejším městě. Hned ráno mi Alex s Colem naolejovali schody, takže jsem sletěla dolů, a- na ledě mi Cole podrazil nohy. Tekla mi z nosu krev. Nejhorší na tom je, že- o pár hodin později jsem bratrovi tkaničky našla roztrhané tady na stole. Ten den-“ odmlčela jsem se. „Jsem měla narozeniny.“

Z pohledu třetí osoby

Zatímco se Liv svěřovala Jackie o svém životě, za dveřmi poslouchalo šest kluků, kteří zatajovali dech a přitom si uvnitř své hlavy nadávali, jak mohli být tak tupí.
Když došlo na řeč o bruslení, hned potom, co Liv zmínila, že ten den měla narozeniny, jeden blonďatý kluk se zvedl a co nejvíc nahlas zamířil pryč.
Za ním se vydal jeho mladší bratr, snažíc se ho uklidnit.
„Cole, neblbni!“ zašeptal jeho mladší bratr Alex.
„Neblbni?! Liv přišla o celou rodinu a tragicky ještě o bratra! O jejích narozeninách jsme ji nechali spadnout ze schodů a já jí ještě potom přerazil nos! A víš co je na tom nejhorší?! Že ze třech jediných, jediných věcí, co po bratrovi měla, jsem jí jednu nenávratně ZNIČIL!! Jsem hlupák, Alexi! My všichni jsme hlupáci!! Jen proto, že je holka, jsme se k ní chovali jak k podložce na nohy, smíkali jsme s ní ze strany na stranu a dělali si, co chtěli!!! A ta chudák holka o všechno přišla a ještě trpí psychickými problémy!! Řekni mi, myslíš si, že je to správné?! Že bych se měl hodit do klidu?! Tak ŘEKNI!!“ zakřičel Cole na celé horní patro.
Mezitím, co se hádali, se je od sebe snažili ostatní kluci odtrhnout.
Z pokoje také vyšla Jackie s Liv, která nemohla uvěřit tomu, že je celou dobu odposlouchávali.
„To byl váš plán, že?“ obrátila se na Jackie.
„Liv, já- vysvětlím ti to-“
Kluci se najednou přestali hádat a zaměřily se na holky.
„Já nechci žádné tvoje blbé vysvětlení, Jackie!! Už máte co jste chtěli, tak mi dejte laskavě pokoj!!“ zakřičela Liv a přitom se po všech podívala.
„A já ti věřila Jackie. Tobě jsem věřila Isaacu, i tobě, Lee. Nechápu, jak jsem mohla být taková husa. Víte co?“ prudce se nadechla a oči jí začaly slzet.
„Nesnáším svoji školu, nesnáším svoje přátele a nesnáším tuhle rodinu!!! Nesnáším všechno na mém stupidním životě!! Můžete mě klidně uzemnit, můžete na mě křičet, můžete dělat cokoliv ksakru chcete!! Protože upřímně řečeno.... Přeju si, abych byla mrtvá!!! Už nic dál necítím!! A chcete vědět tu nejlepší část? Ani mě to už nezajímá!! Už nemám sílu bojovat!!“
Po tváři ji stekla jedna slza.
Otevřenými dveřmi se vrhla do svého pokoje.
Po svém bratrovi jí totiž zůstala ještě jedna věc.
A to sada vrhacích nožů.
Roztřeseně je vytáhla, zatímco se jí do pokoje vrhla klučičí vlna.
Vytáhla ten nejostřejší z nich a chytla ho pevně do ruky.
„Liv ne!! Nedělej to!! Prosím!! Omlouvám se, vážně. Nemyslel jsem to špatně, to nikdo z nás!! Jen prosím polož ten nůž!!“ vykřikl Alex hledící do jejích uslzených očí.
Rozbrečela se a nůž jí vyklouzl z ruky a spadl na zem, kde lehce zaduněl.

Ještě ten večer jela Liv s Katharine, Georgem a Isaacem do nemocnice.
Dali jí poslední šanci.
Budou na ni muset dávat pozor na každém kroku.
A jestli se to do konce školního roku nezlepší, tak ji budou muset hospitalizovat.
Vrátili se těsně před půlnocí.
George Liv okamžitě zabavil nože a všechny ostré předměty, co měla, včetně nůžek.
Někteří kluci předstírali, že už spí, ale jen co se domem rozeznělo pravidelné oddechování jejich rodičů, či opatrovníků, vyklouzli ze svých pokojů a potichu se přemístili jen do jednoho jediného, ke Colovi a Dannymu.

Z pohledu Alexe

Nemohl jsem pořád uvěřit, že to tak skutečně bylo.
Že Liv měla psychické problémy, které jsme jen prohlubovali.
To, že jsme poslouchali za dveřmi, byla pro ni poslední kapka.
V pokoji u Cola jsme si nás šest různě posedalo.
Cole na svoji postel a Danny též.
Já se rozvalil na jedné židli a Lee s Isaacem se opřeli o parapety oken.
Nathan si přisedl ke Colovi.
Nás šest se domluvilo, že si musíme promluvit, až mladší budou spát.
Tím jsme mysleli Jacka a Jordana, kterým bylo jen dvanáct, desetiletého Petera a Zacka a Bennyho, kterým bylo jen sedm.
„Podělali jsme to všichni, ale vy dva nejvíc.“ začal Isaac.
„Na to, že jsi milý jak osina v zadku, jsem až teď pochopil, proč se s Liv bavíš.“ řekl Cole.
„No jo, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí....“ ušklíbl se Lee a vyhl se letícímu polštáři.
Nastalo ticho.
„Myslíte, že spí?“ zeptal se Danny.
„Ne. Určitě brečí.“ odpověděl sklesle Nathan.
„Přiznejme si to, všichni jsme to podělali. Někdo víc, třeba jako já, někdo míň, třeba jako Isaac. Chovali jsme se sobecky, nechtěli jsme ji v naší rodině. Jenže ona je naše sestra, ať se nám to líbí, nebo ne. A máme ji rádi, přiznejme si to. Jen jsme si na ní vybíjeli zlost, vztek, prohru, smutek, protože jsme si mysleli, že když je holka, tak to znamená, že je divná, a jiná, a zaslouží si to, že je jako podložka pod nohy, že s ní můžeme dělat úplně cokoliv.... Jenže to není pravda. Je to člověk s city, a hodně smutnou minulostí.“ pronesl jsem odvážně do ticha.
„Máš pravdu.“ řekl najednou Lee. „Měli by jsme se všichni chovat líp. Ne jen k Jackie, jako tomu bylo doposud, ale i k Liv. Je to naše sestra. A my jsme její bratři, kteří nedovolí, aby jí už kdokoliv jiný ublížil.“