Zapomeň na minulost

1 Bruslení a nový člen Walterů

O tři roky později

Zakopla jsem a zřítila se ze schodů.
Ano, to jsem byla celá já.
Nešikovná, osamocená a úplně ztracená šestnáctiletá holka. Vlastně teď už sedmnáctiletá.
Hned se ozvaly dvoje rychlé kroky.
„Jsem v pořádku!“ zavolala jsem a sesbírala se potlučená ze země.
Přicházející Katharine, která se pro mě stala něco jako matkou, se hned usmála a vrátila se zpět do kuchyně.
Jeden černovlasý kluk však zůstal stát.
„Jsi v poho?“
„Hmm, jo. Jen jsem zase sletěla ze schodů, protože- no....“
„Ti tam dali Alex s Colem olej. Viděl jsem je to před chvílí dělat, jen mě nenapadlo, že, víš-“
„Aha.“ jen jsem řekla.
Strávila jsem v rodině Walterů tři dlouhé roky a stálo mě hodně úsilí si u nich vybudovat důvěru a respekt.
Jenže někteří nebyli rádi za nového přírůstka do rodiny.
Třeba jako Alex s Colem.
Dělali mi čím dál větší potíže, avšak Katharine, ani George, což byl Willův otec, o ničem nevěděl.
Kluci a vlastně i já jsme měli jedno jediné pravidlo.
Nepráskat na sebe.
Buď jsme si to oplatili, nebo ne, což byl případ mě. Já nikdy nic nikomu neoplatila, a tak nebylo divu, že toho Alex s Colem využívali.
S nikým jsem si moc nerozuměla, jediný kdo se se mnou alespoň trochu bavil byl Isaac a Lee, jeho bratr.
Isaac chodil do třeťáku a já do druháku, jako Lee, a bohužel i Alex.
Co mě s Isaacem hodně spojovalo, bylo to, že jsme neměli rodiče. Isaac nedával najevo svůj smutek, tak jako Lee.
Většinou si z někoho utahoval, a byl docela perverzák.
Ale uvnitř to byl jen zraněný šestnáctiletý kluk, který potřeboval objetí.
„No... Napadlo mě, jestli by jsi dneska nechtěla jít bruslit. Když je ten den D.“
Ano, přesně tak. Dneska jsem měla narozeniny.
Katharine a George jsem už dávno poprosila, aby jsme moje narozeniny neslavili, a aby nikomu neřekli, kdy je mám.
Byl to jen další den v roce, který mi připomínal, že ho nemůžu strávit s bratrem.
Jediný z kluků, kdo o tomto dnu věděl, byl Isaac.
Ani Lee to nevěděl.
Prostě jsem neměla v lidi důvěru, to bylo všechno.
Život mě totiž naučil, jak velká je to svině.
„To by bylo fajn. Kdy by jsi chtěl jet?“
„No, ptal jsem se i Katharine, a ta svolila. Ale- teď se to to asi nebude líbit- musíme jet všichni.“
„Aha.“ hned mě opustilo nadšení.
„Nechceš tam jet, že?“
„Ne, to ne. Klidně tam můžeme jet. Už jsem vážně dlouho nebruslila....“

O hodinu později jsme už všichni Walterovi, kromě Willa, který bydlel v městě a měl práci, byli na stadionu ve vedlejším městě.
Rozešli jsme se k lavičkám a já si začala zavazovat svoje brusle.
Jelikož byly moje narozeniny, vzala jsem si jednu z mála věcí, co mi zbyla po bratrovi.
Jeho tkaničky od bruslí.
Ano, přesně tak. Malichernost, ale pro mě to znamenalo hodně.
Jak jsem tak zavazovala černobílé tkaničky do bílých bruslí, povšimla jsem si, že to Isaacovi vůbec nejde.
Dovázala jsem si brusle a kolébavou chůzí se přemístila k němu.
„Ukaž. Bruslit sice umíš lépe než já, ale tkaničky si zavázat neumíš.“ zavrtěla jsem hlavou.
Isaac mě nechal zavázat mu brusle a společně jsme se přemístili na led.
A opravdu, zatímco já jsem bruslila jak průměrný člověk, a snažila se vyhýbat lidem, Isaac byl jak pravý hokejista.
Dělal ostré zatáčky a prudce brzdil.
Nemusím snad podotýkat, že já vždycky zastavovala o mantinel.
„Hele, co se takhle pořádně projet?“ navrhl Lee a mrkl na svého bratra.
Než jsem se nadála, Isaac mě uchopil za boky a rozjel se se mnou vesmírnou rychlostí.
Nevyjekla jsem, ale raději pronesla něco jako, že ho lištím, až zastaví.
Poslední kapka byla, že mě potom pustil a já jen tak tak zvládla zatáčku a přitom nikoho nestrhla na zem.

Po hodině už některým mrtvěly nohy a bylo nám docela zima.
„Kluci! Liv! Poslední kolečko, pak už ven!!“ zavolala na nás Katharine.
Danny a menší kluci už odešli z ledu, zůstali jsme jen já, Isaac, Lee, Alex, Cole a Nathan.
Už už jsem brzdila po posledním kolečku u mantinelu, když na mě Lee zavolal z lavičky.
„Liv! Bacha!“
Otočila jsem se právě včas, když se proti mě Cole rozjel a podtrhl mi nohy.
Zatímco on si jel dál, já se skácela na zem přímo na nos.
„Liv!“ Isaac ke mě dobruslil.
Podepřela jsem se na lokti do sedu.
„Krvácíš.“ ukázal rukou na můj obličej.
Sundala jsem si rukavici a sáhla na nos.
A opravdu, z nosu mi tekla krev.
Střelila jsem pohledem po Colovi, který se usmíval jako sluníčko, zatímco na něj Katharine křičela.
„Hej, já-“
„Neřeš to.“ nenechala jsem si pomoct a sama se vytáhla na nohy.
Dojela jsem až k mantinelu a vyšvihla se nahoru k lavičce.
Nedbala jsem na krvácení a začala si sundávat brusle.
Nazouvala jsem si boty, když se ke mě dokolébal Isaac.
„Liv- Liv!“
Zvedla jsem hlavu a do ruk popadla chrániče na brusle.
Isaac se posadil ke mě na lavičku a z bundy vytáhl kapesník.
Přitiskl mi ho na nos a otřel mi krev.
Ne, nebylo to žádné romantické gesto.
Jen kamarádské, spíš sourozenecké.
Převzala jsem si od něj kapesník a sama jsem si ho přidržela pod nosem, zatímco si Isaac sundal brusle a nandal na ně chrániče, jak na svoje, tak na moje.
V tu chvíli k nám došla Katharine.
„Liv- jsi v pořádku?“
Přikývla jsem a z kousků kapesníku jsem si udělala malinké válečky, které jsem si dala do nosu, kdybych ještě krvácela.
„Isaacu, vězmeš prosím i Liviny brusle? Jedeme domů.“