Zapomeň na minulost

Prolog

Nasadila jsem si helmu na hlavu a sedla si za mého staršího bratra Toma, který se na mě otočil.
„Můžeme?“
„Můžeme.“
Tom nastartoval motorku a rozjeli jsme se.
Užívala jsem si vítr, který mi trhal kapuci od mikiny a držela se Toma kolem pasu.
Zabočil a my jsme se ocitli na dálnici.
„Zrychli!!“ přeřvala jsem zvuky motorky a aut.
Tom na moji žádost zrychlil a prudkým obloukem se vyhnul kamiónu.
Milovala jsem adrenalin.
Rodiče nám umřeli, když mi bylo sedm a Tomovi osmnáct.
Ano, byl to obří věkový rozdíl, ale nám to nevadilo.
Byl pro mě jako táta, kterého jsem si už skoro nepamatovala.
Teď mi bylo třináct.
Pevněji jsem se chytila Toma, který vzápětí prudce zatočil a předjel auto.
Znovu zatočil doleva a vyhl se dodávce.
Před námi cosi zablikalo, ale Tom si toho nevšiml.
Pomalu jsem rozeznala ceduli s oznámením, že se máme zařadit do levého pruhu, protože tam probíhá stavba.
Tom však stále nezpomaloval.
Strachem se mi rozšířily zorničky.
„ZASTAV TOME!!“ zakřičela jsem, jak nejlépe jsem mohla.
Tom mě sice uslyšel, ale bylo pozdě.
Všechno probíhalo jako ve zpomaleném filmu.
Nestihl zabrzdit a my tak vpálili do kamionu před námi.
Síla setrvačnosti mě vystřelila do vzduchu a Toma také.
Ten kolem mě obmotal své paže, chránit mě za každou cenu.
Dopadli jsme na tvrdý betoh.
Auta začla zběsile brzdit.
Najednou bylo ticho.
Nic jsem necítila.
Rozkašlala jsem se a vytrhla se z náručí Toma.
Helmu jsem si přetáhla přes hlavu a odhodila ji na zem.
Z jednoho auta vyběhl muž a něco zběsile začal mluvit do telefonu.
Otočila jsem se.
Zásadní chyba.
Pohled na Toma mě už navždy strašil v nočních můrách.
„NEEEE!!!!!“ zařvala jsem a z očí se mi vyřinuly potoky slz.
Vrhla jsem se k Tomovi.
Nohy měl v nepřirozeném úhlu a očima zíral do prázdna před sebou.
„Tome!!“
Chytila jsem ho za ruku, která bezvládně spadla z jeho těla.
Rozbrečela jsem se nanovo.

Několik dalších hodin jsem si skoro nepamatovala.
Přijela sanitka, ale už neměla co zachraňovat.
Tom se pro mě obětoval.
V nemocnici, kde mě prohlédli, za mnou přišel bratrův kamarád.
Byl stejně starý jako můj bratr, jmenoval se Will.
S ním přišli i jeho rodiče.
Nabídli mi u nich azyl, nový domov.
Zprvu jsem ani nevnímala, co říkali, v hlavě jsem si pořád přehrávala, co se stalo.
Nakonec jsem přijala, neměla jsem na výběr, protože jinak bych šla do dětského domova, a to jsem nechtěla.
Bydleli úplně jinde, než já s bratrem.
V Coloradu.
Rodiče Willa vyřídili všechny papíry, co byly potřeba a cestou jsme se stavili do našeho bytečku.
Sbalila jsem si všechny svoje věci, což se rovnalo jednomu kufru a dvěma taškám.
Katharine, matka Willa mi pomohla naložit tašky a kufr do jejich auta.
Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že odjíždím, že opouštím svůj domov s cizími lidmi, bez Toma, který je mrtvý.
Cesta v autě probíhala v tichu. Hleděla jsem z okna, zatímco Katharine a otec Willa, jehož jméno jsem ještě nepochytila, se o něčem vepředu v tichosti bavili.
Asi o tom, že adoptovali malou vystrašenou holčičku, která přišla před pěti hodinami o bratra a zároveň jediného člena rodiny.
Za dvě hodiny jsme byli na místě.
Jednalo se o velký ranč s obří loukou a polemi.
Vystoupili jsme z auta a já popadla svoji jednu tašku.
Will se na mě usmál a vzal mi můj kufr a druhou tašku.
Úsměv jsem mu neoplatila.
Všichni jsme se vydali směrem k domu.
Vešli jsme do domovních dveří a Katharine s Willem a jeho otcem zabočili do jiné místnosti, kde se hned ozvalo několik hlasů.
Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do místnosti, kterou jsem rozpoznala jako kuchyň.
Vzápětí jsem strnula.
Zírala jsem totiž na Willa, jeho otce, Katharine, a dalších jedenáct kluků.