Tisíc nocí a jedno jitro

☀️ 8 ☀️

Řítil se dál černočernou tmou, bez strachu nebo lehkého pozastavení. Nedbal myšlenek, které na něj křičely, že může každou chvíli do něčeho vrazit, soustředil se jen na to, že ho strážci nesmí za žádnou cenu chytit.

Více, než tma před jeho zrakem, ho zasáhl až další vjem, kvůli němuž se mu málem podlomily nohy. Ve vlastním hrdle pocítil smutek. Byl to srdcervoucí, nekonečný žal, který se mu zařízl do hrudi jako ostří meče a jícen se mu sevřel pod návalem neuskutečněných vzlyků. Co mělo být zas tohle?

Před očima se mu vynořil Hoseok. Jungkook úlekem odskočil a prohlédl si čaroděje.

Nebyl to opravdový Hoseok. Tohle byla podivná vidina a Jungkook si byl jistý, že za ni může kletba, která stále objímala sídlo i jeho vlastní mysl. I ten smutek, který ho stále pohlcoval, musel patřit Hoseokovi.

Černovlásek zpomalil do klusu a zaměřil se na vidinu. Skutečně to byl jejich rudovlasý hostitel, stál Jungkookovi čelem a v rukou svíral jakýsi předmět.

„První ten ode mě, Hobi!" zaslechl Jungkook za sebou a poplašeně se ohlédl. Až v tu chvíli si uvědomil, že se kolem něj už nerozlézá tma.

Stáli v potemnělé místnosti, kterou prosvěcovalo světlo mnoha různobarevných svící. Kolem voněly čerstvé sušenky, čaj a svíce a kolem se vznášelo příjemné teplo. V útulné místnosti, kterou Jungkook nedokázal poznat, stál překrásně ozdobený vánoční strom, kolem nějž se shromáždilo šest lidí. Hoseok, čtyři ženy a jeden muž. A poté tu stál Jungkook, zmatený z náhlého žalu i scény, která se mu právě naskytla před očima.

„A proč tvůj první, hm?" ozval se jízlivě mladý muž dřepící na zemi vedle stromku a křenil se od ucha k uchu. Slečna sedící na pohodlně vyhlížející pohovce těsně za Jungkookem se na něj hravě zamračila.

„Třeba protože jsem dneska přišla na večírek první," odsekla k pobavení svých společníků.

„A já nepřišel pozdě," prohlásil mladík, jako by to byl jeho největší úspěch. „To se taky počítá."

Jungkook se rozhlédl po přítomných. Všichni vypadali uvolněně a pobaveně, zároveň také natěšeně. Dokázal odhadnout, že si byli velice blízcí.

„Ale kušte vy dva," ozvala se slečna kaštanovými vlasy a do rukou vzala jednu z krabiček pod stromkem. „Ve výsledku je to stejně na Hobim. Tak co, hostiteli náš drahý? Který z dárečků pro tebe připravených, bude prvním z rozbalených?" švitořila a Hoseok se rozesmál, až se jeho ústa zformovala do tvaru srdce.

„Myslím, že vím..." ozval se rudovlásek zamyšleně a zadíval se na dar, který držel v rukou.

Co se skrývalo uvnitř malé krabičky se ovšem Jungkook nedozvěděl. Místnost kolem něj potemněla a rozplynula se v rudé světlo, jež se pomalu smrsklo do malého slabého světýlka. Jungkook se znovu ocitl ve tmě, před sebou jen malou bludičku z rudého světla, která se rychlým tempem vydala dál.

Černovlásek se za ní rozeběhl, natahoval po ní ruce, jako by ho snad mohla vysvobodit z černočerné tmy kolem něj. Bludička však jen pokračovala dál, nenechala se chytit, dokud pro ni nenastal ten pravý čas. Světýlko utíkalo, než pomalu zvolnilo tempo svého letu, zlehka se zamihotalo ve vzduchu a nechalo se polapit do Jungkookových dlaní.

Jakmile zmizelo rudé světlo, kolem černovláska se rozhostila široká pláň zelených travin a dalekých lesů. Do těla se mu pustil prudký vítr smíchaný s deštěm a vločkami, které sužovaly celou planinu.

Jungkook objal své tělo rukama, přimhouřil oči a rozhlédl se. Konečně uviděl postavu.

Hoseok k němu stál zády, bez deštníku nebo pláště, tmavé vlasy promoklé stejně jako pro jeho osobu nepřirozeně tmavé oblečení. Stál nehnutě, ačkoliv se do něj se vší vervou opíral ostrý vítr a melancholicky shlížel k zemi. Jungkook opatrnými kroky přišel blíž, pohled stále věnoval jen promočenému čaroději. Prohlížel si Hoseokovu tvář z profilu, tmavé promočené vlasy, smutkem potemnělé oči a ten lehce špičatý nos, po němž klouzaly kapky deště smíchané se spoustou slz.