Tisíc nocí a jedno jitro

🌕 1 🌕

Klapání podpatků a lakýrek na parketě doprovázely hudbu cembala, klavíru, fléten houslí a violoncell. Lidé popíjeli punč, svařené i normální víno, tlachali o nedůležitých tématech, žertovali a smáli se. Tak moc se smáli a radovali. Jak jen zasluhoval vánoční večírek takového rozměru.

Rozlehlé sídlo hostilo každé Vánoce obrovské množství hostů a jediný z nich nesměl zůstat o hladu, o žízni, hlavně ale v nudě ani ve smutku. Ve slavnostním sále rozhodně nebylo člověka, kterého by nerozveselila výzdoba z křišťálu, rudého a zeleného skla, vůně skořice a pomerančové kůry a obzvláště hudba plná veselí, hrající neúnavně až dlouho do noci.

Sklenka s červeným vínem v jeho ruce seděla pohodlně, jako by byla pro jeho dlaň vyrobená na míru a vybízela a lákala tak jako žádná jiná k pozvednutí ke rtům, aby okusil její vynikající obsah. Pravdou bylo, že Jungkook obyčejně moc nepil. Minimálně si nevzpomínal, že by se kdy přílišně opíjel. Pokud mu ale jejich hostitel nabízel, copak by mu jeho způsoby dovolily odmítnout? Samozřejmě, že ne.

Zadíval se na hladinu tmavočervené tekutiny v křišťálovém poháru a jemnými krouživými pohyby ruky ji malinko rozvířil, než si dopřál jeden poctivý doušek onoho rudého potěšení. Malinko poválel chuť na jazyku, užil si harmonickou svěží chuť s lehkým nádechem vanilky. Skutečné pohlazení po duši, při němž si mohl bez rušení prohlédnout dechberoucí sál.

Byla to obrovitá místnost s velmi vysokým stropem, symetrickým, mírně zvlněným půdorysem, jednoduchými světle krémovými malbami po světlých stěnách a prostorným tanečním parketem. Parket byl obejmut dvěma schodišti vedoucími na balkon, z nějž vedla chodba dál do dalších prostor sídla, kam ovšem zavítalo jen pár vybraných a náležitě důležitých hostů. Jako diamantový náhrdelník na ladném krku krásné ženy poté visel ze stropu skleněný lustr, odrážející světlo a zajišťující, aby bylo po celou noc v sále dokonalé světlo.

Jungkook si byl jistý, že i ve dne musel vypadat sál velice kouzelně, hlavně díky téměř celé prosklené stěně za jeho zády. Bylo skrze ni vidět na rozsáhlé pozemky pod silnou vrstvou sněhu. Nebýt hudby v sále, jistě by slyšel i prudký vítr, hrající si s bělavými vločkami, prohánějící se skrz jehličky stromů nedalekého lesa a nahánějící tmavé mraky na obloze jako pastýř své huňaté ovečky. Snad nikdy se mu nezdála zima tak kouzelná, jako když se na ni díval z útulna překrásného sálu.

Černovlásek se vzpamatoval ze svého rozjímaní a rozhlédl se po síni, aby našel svého drahého přítele Mingyua. Na večírek přišli spolu, ovšem Mingyu nikdy nemeškal v poznávání nových lidí a často se zapletl do konverzací dokonce i s úplnými cizinci. Nebylo tedy úplně neobvyklé, že se mu jeho přítel ztratil v davu, aniž by si Jungkook zprva všiml.

Vysokého mladíka viděl stát opodál se dvěma ženami v pestrých šatech, jak se nahlas smějí něčemu, co Mingyu vyprávěl.

... jistěže si povídá s Yeonjou, komu jinému by přece věnoval svůj čas, než holce, co se mu líbí...

Jungkook se sám pro sebe pousmál nad náhodnou myšlenkou, která se mu vynořila v mysli, než se nad onou stejnou myšlenkou po chvilce zarazil. Odkud znal jméno té okaté slečny s dlouhými řasami a bystrým úšklebkem?

Ještě jednou si tmavovlásku prohlédl a hlavou mu probleskla vzpomínka - jistě nemohla být stará ani hodinu - kdy si s onou slečnou vzájemně sdělili jména a potřásli rukou. Vyčítavě se zahleděl na svou sklenku s vínem. Asi by neměl tolik pít, když už zapomíná lidi, se kterými se seznámil...

Mávl nad svými popletenými myšlenkami rukou a vydal se k malému, smějícímu se hloučku. Přece nezůstane sám.

„Ha, Kooku! Zrovna jsem o tobě mluvil," rozesmál se Mingyu, jeho tváře mírně červené od alkoholu a všeho veselí. Jungkook byl poměrně zvyklý ho takto vidět a vždycky mu to zvedlo náladu.