Alfa a Omega

10. Kappa (κ)

Ale asi bych se mohl vyválet ve hnoji a stejně by to nepomohlo.

Zahlédl jsem jiskru vzrušení v Domčových tmavých očích a pak něco, z čeho mi přejel mráz po zádech. Jako by hleděl na svoji kořist. Tohle nevypadalo vůbec dobře, začínal jsem mít obavy.

„Řekl jsem, že tu na někoho čekám," zopakoval jsem důrazně. „Na svého alfu. A toho bys potkat nechtěl. Takže radši rychle zmiz."

Byl to chabý pokus a já to věděl.

Každý alfa okamžitě poznal spárovaného omegu, a tím já nebyl. 

Teda, ne že bych věděl, podle čeho tohle alfy přesně poznají, protože to kousnutí na krku, kterým si někteří svého vyvoleného označovali, nebyl to nejdůležitější a zdaleka ne všechny páry k tomu přistupovaly. Větší roli proto hrály pachy, feromony a tyhle věci. 

Kdyby mě Domča a jeho kámoš potkali hned po tom mém muchlování v parku s Kosťou, asi by zaváhali, protože by ze mě jiného alfu cítili. Od toho dne však uběhly více než dva týdny. Dva týdny, co se mě Konstantin nedotkl, co jsem nebyl v jeho blízkosti. Navíc, jak mi sám řekl, každý alfa pozná, že jsem nikdy s nikým nespal. 

Takže, ať jsem se na to díval jakkoli, nevypadalo to dobře. Pro tyhle alfy jsem byl nezadaný omega, čili lovná zvěř. Tak jako pro některé blbce od nás z gymplu. Jenomže proti Domčovi a jeho kámošovi byli Christian, Patrik a ostatní alfy ze školy neškodná zlatíčka. 

„Ale no tak, Adriane, nelži. Ty žádného alfu nemáš," ušklíbl se Dominik, který mi, jak jsem předpokládal, neuvěřil.

Ještě jednou detailněji prohlédl můj krk a potom se mě tam k mojí nelibosti dotkl: „Tys nikdy žádného alfu neměl."

„A žádný alfa neměl tebe," dodal ten druhý úlisně a teď už jsem se fakt bál. A ulice byly liduprázdné, nikde nikdo.

Přestože mi srdce divoce bušilo a dlaně se mi potily, hleděl jsem na oba alfy zpříma, odhodlaný neustoupit. Kdybych sklopil pohled a neodmlouval, asi by to pro mě bylo jednodušší a tolik bych je neprovokoval, ale já se před žádným alfou ponižovat nebudu.

„Kde ses tady vlastně vzal?" zazubil se černovlasý. „Myslel jsem, že znám všechny omegy v okolí," nato mi přitiskl svůj nos přímo ke krku. 

Odstrčil jsem ho: „Táhni ode mně."

No tak, Kosťo, kde jsi? 

Takhle to přece bývá ve všech filmech. Na poslední chvíli se objeví hrdina a zachrání svoji milovanou nebo v tomto případě svého milovaného před nebezpečím. 

No tak, kde jsi?

„Ale vychování teda nemá," ušklíbl se ten s jizvou na bradě.

„Tím líp" zazubil se Domča. „Není nad to zaučovat omegu, jak se má k alfě správně chovat."

„Myslím, že tady jenom jedna lekce nepomůže," dodal druhý.

Když mě ten světlovlasý chytil za paže a zkroutil mi je zády, věděl jsem, že je to špatný. 

A když mi něčí pazoura přikryla ústa, abych nemohl křičet, bylo to ještě horší. 

No tak, Konstantine, teď je ten správný okamžik, aby ses ukázal a zachránil situaci.

Rozklepal jsem se jako ratlík a nevěděl, co dělat.

Rty černovlasého alfy se přitiskly k mému krku. Bylo to odporné, nechutné a já se tomu ze všech sil bránil. Ale drželi mě dva a k tomu mi Dominik stále mačkal pusu, abych nemohl křičet o pomoc.