Alfa a Omega

7. Éta(η)

Druhý den na mě Konstantin opět trpělivě čekal před školou. Další den to samé a postupně se z toho stával takový náš rituál.

Prostě mě doprovodil domů, někdy jsme se zastavili v kavárně nebo v parku. Ale Kosťa se vždy choval zcela profesionálně a k mému zklamání nikdy nepřekročil nastavenou hranici.

A já se hold začal smiřovat s tím, že z nás víc než kamarádi nebudou.

Christian a ostatní alfy se skutečně drželi dál a k mojí úlevě zcela vymizelo to jejich pokřikování a vulgární narážky. Úplně se však o mojí maličkost zajímat nepřestali.

Hlavně tedy Chris. Ten si mě každý den pravidelně odchytl při obědě nebo v knihovně a hustil mi do hlavy ta svoje moudra.

Stejně jako dnes.

V prázdné učebně, kde jsem v rychlosti dokončoval úkol na chemii, se u mě Christian zničehonic zjevil a bez vyzvání si přisedl.

„Chceš pomoct?" zeptal se a hlavou kývl k mému sešitu, kam jsem smolil chemické rovnice.

„Ne, už to skoro mám."

„Ale blbě," poznamenal, když zkoukl můj výtvor.

Rezignovaně jsem zaklapl sešit a smířil se s tím, že dostanu kouli. Pak jsem pohlédl na Chrise. Všiml jsem si, že blonďaté vlasy má na krátko sestříhané, patrně se rozhodl pro změnu účesu, ale dle mého názoru to nebyl příliš šťastný tah. Teď ještě o dost víc vynikly jeho lehce odstáté uši.

Beze slova vzal můj sešit a začal opravovat chyby v rovnicích. Zdálo se, že během posledních pár dní změnil strategii a místo pokřikování a blbých keců se snažil být milý. Že by začínal dospívat? Nicméně ta jeho změna přístupu mě docela vyděsila. Když se choval jako pitomec, alespoň jsem věděl jak reagovat.

Dokončil opravu mého úkolu a podal mi sešit nazpět.

„Není zač," ušklíbl se ironicky, když jsem mu nepoděkovat.

„Neprosil jsem se tě," odsekl jsem a doufal, že do učebny konečně přijde někdo další. Bohužel do začátku hodiny chemie chybělo dobrých deset minut, což znamenalo, že minimálně následujících devět se žádný z mých spolužáků ve třídě neukáže.

„On není tvůj alfa," pronesl zničehonic Chris a když jsem na to nereagoval, pokračoval, „sice na tebe každý den čeká před školou, ale není." Nato jeho pohled sklouzl k mému krku: „Ani si tě neoznačil."

„Proč by to dělal?" odsekl jsem znechuceně. „Takové primitivní a předpotopní praktiky se možná líbí tobě."

„Tobě ne?" zeptal se potichu a prsty mi přejel ze strany po krku.

Tohle musela být nějaké věc typická pro alfy, protože i Konstantin se mě takhle občas dotkl a Chris to dělal také. Ale stačil jeden můj pohled a ruku stáhl.

„A co by se líbilo tobě, Adri, řekni," natáhl se ke mně tak blízko, až jsem si začínal myslet, že mě snad chce políbit, ale včas se zarazil.

„Voníš úžasně," zašeptal zasněně a já se obával, že mi snad přitiskne ten svůj obří frňák těsně ke krku.

„Jdi ode mě nebo to řeknu Konstantinovi."

Když jsem zmínil to jméno, odtáhl se, ale bohužel ne dost daleko. Což by v jeho případě muselo být minimálně do vedlejší učebny.

Musím říct, že na rozdíl od Kosti, mi Christianova vůně připadala zcela nevýrazná. Nebyla nepříjemná nebo něco takového, ale vlastně jsem ji nikdy předtím nezaregistroval. Až nyní, když seděl tak blízko u mě, jsem zachytil lehce nasládlou vůni, která mi připomínala vanilku.