Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 36.-Rudý kámen

[30. 9. 1849, Włocławek]

Pohled🇮🇹:

Vystoupil jsem z kočáru a vstoupil do prvního hostince. Rovnou jsem se nechal ubytovat a šel si objednat jídlo. Když jsem se pohodlně usadil, rovnou jsem popil výtečné boreauxé víno.
Možná je to na vás moc rychlé, že? Ptáte se, co dělám v malém polském městě uprostřed ničeho? Jak jsem přežil nájezd Turků? Jak jsem se sem dostal? Co tu dělám? Co všechno se za tu dobu stalo? Nebojte, vše se dozvíte. Ze spárů tureckých šavlí se mi podařilo uniknout. Když už mi padal strop na hlavu, na poslední chvíli jsem vyskočil v přízemí z okna a dál se na útěk. Najal jsem si kočár, hned první den jsem opustil Petrohrad a momentálně jsem na cestě do Vídně. Ano, čtete správně, do Vídně. A proč zrovna tam? Jdu se ujistit, zda má Rakousko můj klíč. Nejsem si jist, zda si Rakousko uvědomuje, co všechno leží v jejích rukou. Je to klíč k tajemství celého světa v papírech. Od západních břehů divoké Ameriky až po vzdálenou Zemi vycházejícího slunce, Japonsko. A Kronika patří k těm nejdůležitějším dokumentům. Také proto jsem sjednal s Francií dohodu. Předal jsem jí 5. svazek Kroniky a ona ho střeží v pařížském podzemí. Zaručuje mi to, že kdyby chtěl někdo vykrást Archiv a Kronika by padla do jeho rukou, nebude kompletní. A až to zjistí, bude pátrat dál a mezitím...Ho dopadneme a zabijeme.
Seděl jsem v tichu s kapucou přetaženou přes hlavu u stolu a díval se po ostatních lidech. Podrobně jsem zkoumal jejich vysmáté staré obličeje. Každý z nich byl kdejaký labužník, který přišel zahnat nudu alkoholem a kartami. Jen málokdy to je jinak.
Jak jsem tak sledoval ty všechny lidi, všiml jsem si někoho, kdo si VELMI přivolal mou pozornost. Přes uličku seděla Rakousko...Jen ona sama... V očích se mi rozdvítily jiskřičky a rázem byly myšlenky na hlad ty tam. Ujistil jsem se, že mi není vidět do obličeje, pak jsem vstal a pomalu jsem přišel až k Rakousku.
🇮🇹: "Co Vy tu tak sama, slečno?"
Oslovil jsem ji. Rakousko se na mě podívala a zamračila se.
🇦🇹: "Asi nevíte, s kým máte tu čest, panáčku!"
🇮🇹: "Vy zřejmě také ne."
Odvětil jsem a opatrně si nadzvedl kapucu. Slyšel jsem, jak to v Rakousku hrklo. Úlekem zbledla a spadla ji čelist.
🇦🇹: "I-I-Itálie?! Ty jsi-"
🇮🇹: "Ššššš, tady ne."
Chytl jsem jí za ruku a odvedl ji na chodbu. Vpadl jsem s ní do první komory a zabouchl za námi dveře. Konečně jsme byli sami. Sundal jsem si kapucu a podíval se Rakousku do očí.
🇦🇹: "Itálie, ty žiješ! Měla jsem o tebe strach."
🇮🇹: "To já taky."
🇦🇹: "Co tu děláš?"
🇮🇹: "Hledám tě."
Rakousko na mě hodila nechápavý, trochu znepokojený pohled. Vytáhl jsem ze saka rudý šperk s perlami a pověsil si ho na ruku. Rakousko popuzeně svraštila obočí.
🇦🇹: "Co ode mě chceš?"
🇮🇹: "Chci vidět ten klíč."
🇦🇹: "Proč?"
🇮🇹: "Drahá Rakousko, asi ti nedochází, co jsem ti vlastně svěřil. Svěřil jsem ti a otevřel ti bránu k nejdůležitějším dokumentům světa."
🇦🇹: "To mi nemusíš připomínat."
🇮🇹: "Chci se ujistit, že je v pořádku. A příjde mi fér, aby si mi ho ukázala, když já ti ukázal to, co jsi naopak ty svěřila mě."
🇦🇹: "Opravdu mi tak nevěříš?"
🇮🇹: "Kdybych ti nevěřil, ani pohlédnout na ten klíč by ti nebylo umožněno."
Rakousko po mně bleskla očima a neochotně si sáhla do výstřihu. Odtamtud vytáhla velký klíč přivázaný na koženém provázku, jenž měla pověšený na krku.
🇮🇹: "Výborně. Toť vše."
🇦🇹: "Nic víc mi nechceš?"
🇮🇹: "Když se nad tím zamyslím, tak vlastně ano... Kdy se bude konat svatba?"
🇦🇹: "Uděláme dohodu, Itálie."
Překvapeně jsem nadzvedl obočí a pousmál se.
🇮🇹: "Poslouchám."
🇦🇹: "Od tohoto dne, přesně za rok se vdám. Přesně 3 dny na to se my setkáme ve Vídni. Ty mi vrátíš můj rodinný šperk a já zas tobě klíč a Kroniku."
🇮🇹: "A co když...Se mi nepovede do té doby získat svou moc nad Apeninským poloostrovem?"
🇦🇹: "Pak si počkám, než se ti to povede a dostanu svůj náhrdelník zpět. Do té doby bude klíč i Kronika moje."
🇮🇹: "...Platí."
Rakousko se spokojeně usmála, pak se otočila a už byla na odchodu.
🇮🇹: "Počkej!"
🇦🇹: "Je snad ještě něco, Itálie?"
🇮🇹: "Jsi tu opravdu sama?"
🇦🇹: "Ne. Proč?"
🇮🇹: "...S kým?"
🇦🇹: "To se dozvíš... za rok..."
Pronesla sladkým, přesto temným hlasem...Pak se otočila na podpatku a odešla.
🇮🇹: "Budu se mít na pozoru, Rakousko. Od teď, za rok...Nezapomeň..."
Řekl jsem temně, pak si znovu nasadil kapucu na hlavu a opustil hostinec.

[10. 11. 1849, Istanbul]

Pohled🇹🇷:

Stalo se přesně, jak jsem očekával. Patnáctého dne jsem dorazil do Istanbulu. Vracel jsem se s porážkou, hanbou, nezkrotným hněvem a nenávistí, ale zároveň s několika novými nápady. Celou cestu jsem přemýšlel, koho si vybrat za spojence. Jakmile se s někým spojím, otevře se mi přístup do Evropy všemi směry a já pak znovu s pomocí jednoho státu chytnu zpět otěže svých ztracených území. A s takovou pomocí...Možná už konečně zabiju Rusko...
Vjel jsem na dvůr paláce Topkapi. Celý dvůr mě zdravil a vítal se vším všudy. Lidé jásali a výsakli. Jak by taky ne, byl jsem hodně dlouho pryč. Oslavy a vítání mě ale nezajímaly. Byl jsem plný nezkrotné zlosti. Všichni mi padali k nohám a provolávali mi slávu, ale tentokrát jsem nekráčel hrdě mezi nimi. Prošel jsem bránou do paláce, pak celým hlavním sálem po královském koberci až ke svému trůnu a před ním se zastavil.
D: "Ó náš Veliký sultáne! Vítejte zpět!"
🇹🇷: "Teď ne."
Odsekl jsem. Důstojník sebou trhl a vytřeštil na mě oči.
🇹🇷: "Omluvte mě."
Celý sál ztichl. Nikdo nechápal, co se děje, co se se mnou děje! Opustil jsem sál a zamířil po schodech nahoru do prvního patra, kde jsem měl pracovnu. Naštvaně jsem za sebou práskl dveřmi a vzteky kopl do psacího stolu. Ze stolu spadla zarámovaná fotka za sklem a sklo se rozbilo na několik střepů. Sedl jsem si na židli a položil si hlavu do dlaní.
Zase mi to nevyšlo...ZASE MI TO NEVYŠLO!!! S každým takovým marným pokusem se mě hněv a touha po pomstě zmocňují čím dál víc...
🇮🇷: "Nevypadáš, že jsi dobře pochodil..."
Ozval se najednou ženský hlas. Leknutím jsem málem vyskočil ze židle. Chytil jsem se za hruď a trhnul hlavou tím směrem, odkud ten hlas přišel. Zády ke mně stála Persie a upřeně hleděla z okna. Byla oděna v tmavěfialové s červenozlatou výšivkou.
🇮🇷: "Tak co? Skonal?"
Pronesla a pomalu se otočila ke mně. Její hluboké temné oči se střetly s těmi mými.
🇹🇷: "Ne...Selhal jsem..."
Zavrčel jsem a vycenil zuby. Persie svraštila obočí a znepokojeně začala kráčet směrem ke mně.
🇮🇷: "Jak to?"
🇹🇷: "Už jsem ho skoro měl...Už jsem ho měl na dosahu ostří své šavle, ale..."
🇮🇷: "Ale co?"
Zaťal jsem pěst a plnou silou praštil do stolu.
🇹🇷: "Unikl mi...Budova se začala bořit a on unikl."
Persie se zamračila.
🇮🇷: "...Byli jste čtyři proti jednomu...Čtyři proti jednomu, a i tak... "
🇹🇷: "Myslíš si, že mě to nesere!?"
Neudržel jsem se a prudce se postavil.
🇹🇷: "Byl jsem takhle blízko, TAKHLE blízko, Persie! A nejdou mi začal padat strop na hlavu!"
Persie se na mě chvíli udiveně koukala. Neměla na to co říct. Pak si odkašlala a pravila:
🇮🇷: "I tak Turecko. Promarnil jsi asi svou největší příležitost... Nezbavíš se ho ani ve válce, ani v souboji, ani v přepadení. Jestli budeš takhle pokračovat, nikdy ho neusmrtíš... Co hodláš dělat?"
Hlasitě jsem si povzdechl a uvolnil se z napětí. Potřeboval jsem se trochu uklidnit. Když už jsem cítil, že mě zloba částečně opustila, nahlas jsem promluvil:
🇹🇷: "Máš pravdu, Persie, máš pravdu...Vše, co jsem doteď zkoušel nezabralo. Jestli při Rusku a ostatních teď stojí všechno štěstí, nebo při mně smůla, to nevím, ale nic nezabírá. Ale když ti vyschne koryto...musíš hledat nový pramen..."
Persie se na mě překvapeně podívala a nechápavě svraštila obočí.
🇮🇷: "Co tím chceš říct?"
🇹🇷: "Chci tím říct, že když to do teď nešlo takhle, musíme najít jinou cestu."
🇮🇷: "A ty snad máš nějaký jiný plán?"
🇹🇷: "Ano, popravdě ano..."
🇮🇷: "Poslouchám."
🇹🇷: "Návážu spojenectví s nějakou zemí s Evropy."
Persii se odporem zkroutil obličej.
🇮🇷: "Že se nestydíš něco takového vůbec vypustit z úst! S těmi hnusnými zpropadenými Evropany? Nikdy!"
🇹🇷: "Nech mě to dokončit... Jistěže nemůžu ujednat spojenectví či přátelství teď. To je marná snaha, celá Evropa by mi nejradši usekla hlavu Musím být trpělivý. Až bude nějaký problém, jednoduše se do něj zapletu a připojím se k té straně, která mi bude vyhovovat."
🇮🇷: "A jak dlouho to bude trvat?"
🇹🇷: "To nevím. Možná i několik desítek až stovek let. Ale pamatuj, trpělivost nade vše. A hlavně, čeho se bát? Jsme přece nesmrtelní!"
🇮🇷: "A co když to nikdy nenastane? Nebo tě mezitím někdo zavraždí nebo tě náhle potká nečekaná smrt?"
🇹🇷: "To je až další část plánu, drahá."
Chtěl jsem Persii pohladit po rameni, ale ona sebou okamžitě cukla a probodla mě vražedným pohledem.
🇮🇷: "Mou ruku můžeš dostat, Turecko, ale ne teď. Slibovala jsem ti své srdce za smrt Ruska, ale vidím, že tvé plány mají jiné časové rozměry, než jsem očekávala."
🇹🇷: "Udělám cokoliv, Persie, cokoliv..."
🇮🇷: "Slíbíš, že uděláš, co říkáš?"
🇹🇷: "Ano. Ale prozatím musíme vyčkat. Zůstaneme v pozadí a do té doby se budeme spíše krýt, než se do něčeho plést. A pak...dosáhnu všeho, po čem jsem kdy toužil..."