Smrt a Světlo života

6. Část

"Jak je možné že jsi naživu."
Tahle jeho věta mi rezonuje v hlavě už několik minut. Tupě zírám na své ruce a přehrávám si v hlavě poslední dvě hodiny. Ráno jsem se vydala do školy jako normální, relativně normální, holka potkám pohledného a záhadného muže, vlastně ducha. Dozvím se že je z jiné planety a já jediná mu můžu pomoct a proto musím najít způsob jak se dostat do jeho země, aby toho nebylo málo tak se dozvím že mám v sobě Stín temnoty neboli smrt.
Jo a abych nezapomněla vlastně bych neměla žít protože mám v sobě ten stín.
Jo.
Na to proč žiju se sama sebe ptám už sedm let.
Pořád nemám odpovědi jen se ty otázky více prohlubují.
Za dnešek už jsem přehlcená!
Je toho na mě moc!
Moc věcí!
Moc emocí, co se ve mě za dnešek vystřídalo!
Moc informací!
Už nemůžu!
Chytila jsem se za hlavu, zajela si prsty do vlasů a stočila je do pěstí a lokty se opřela o kolena. Zhluboka jsem dýchala a snažila si uklidnit rozvířené myšlenky. Zvedla jsem se ze židle přesunula se na gauč a lehla jsem si stejně jako když jsem se probrala po vrácení do svého těla. Úplně jsem zapomněla na Orthosovu přítomnost, jak jsem z toho všeho byla mimo. Masírovala jsem si spánky a zhluboka dýchala. Po nějaké chvilce jsem otevřela oči a viděla jak na mě Orthos kouká se starostí v jeho světle modrých očích. Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumavě si jeho oči prohlížela. Řekla bych že jestli má tmavě modré tak má dobrou náladu pokud začnou blednout tak má strach a nebo špatnou náladu. Hmmm. Zajímalo by mě co znamenala ta světle zelená? Hodně dobrou náladu? Jak asi vypadají když je naštvaný? Má je červené, ne, ne určitě černé. Červené by mohl mít když je třeba eroticky nabitý?
Pane bože, nad čím to tu přemýšlíš?
Cítila jsem jak mi rudnou tváře. Sakra. Vždyť na mě kouká musím na tohle přestat myslet. Nemůžu na to myslet, protože jestli mu pomůžu a vrátím ho do těla tak se stane králem a bude mít vlastní život. Já budu jen ta co mu pomohla zpět. Vrátím se pak zase sem budu žít taky svým životem. Stejně nevím jak bych se mohla dostat na jeho planetu? Jistě matka se sem teda asi taky nějak dostala ale už je to spoustu let.
Snad jsem se už přestala červenat.

"Opravdu by mě hrozně zajímalo nad čím přemýšlíš, protože to jak se červenáš je roztomilé.,, zasmál se na mě svým kouzelným způsobem. Já pevně doufám, že si moje tělo na jeho přítomnost rychle zvykne, protože tyhle reakce už dlouho nebudu zvládat. Pořád nechápu jak je možné že je z jeho přítomnosti tak moc rozhozené. Přitiskla jsem si dlaně na tváře a trochu protřela a nervózně se zasmála.

"Ale nad ničím. Jen jak se dostanu k tobě na planetu, ale dneska je tich informací na mě trochu moc. To víš, muž z jiné planety, zjištění že mám v sobě smrt a vlastně bych neměla žít.,, začala jsem rozpačitě plácat blbosti co mě zrovna napadli. Tedy oni to nejsou blbosti, ale jsem z něj prostě nervózní. Zvednu se z gauče přejdu do kuchyně kterou začnu uklízet po mé přípravě jídla. Cítím že stojí zamnou ale snažím se ho ignorovat.
Sakra!
Nemůžu se pořád chovat jako blbka bez mozku.

"Vážně bys byla radši mrtvá? Je pravda co jsi řekla ve škole?,, zeptá se najednou vážným hlasem a já zamrznu na místě. Nečekala jsem že by se mě na to zeptal. Opřu se rukama o linku a předkloním hlavu. Stáhne se mi z toho celé tělo.
Ty vzpomínky ke mě začnou proudit jako by se to stalo včera. Cítím jak mě v očích štípou slzy, snažím se je potlačit, ale nejde to. Po chvilce mi slzy kapou na linku a nedokážu je zastavit.
Do prdele.
Tolik let jsem držela ty vzpomínky v sobě zamčené, nemyslela na ně abych nemusela brečet a teď jedna jediná věta.
Jedna jediná otázka mířená tím směrem a je to v háji. Jak je možné že má na mě takový vliv. Několikrát jsme se o tom bavili s Mayou a byla jsem v pohodě tak proč teď nejsem? Možná je to opravdu tím že se ve mě vystřídalo za dnešek až moc emocí a další nával jsem už prostě nevydržela.