Smrt a Světlo života

3. Část

O 7 let později

Nevím co víc bych ke svému životu mohla říct než jen to že je totálně na hovno.
Lituju jedné věci.
Ne počkat, já nelituju, já jsem nasraná a nevím zda víc na svůj osud nebo na sebe.
Všichni mi říkali, že je zázrak to že tu jsem bez žádných trvalých následků. Chcete vědět jak se na ten zázrak koukám já? Tenhle život je můj očistec, ale nevím proč? Nikdy jsem nikomu nic neudělala.
Abych vám to osvětlila. Po té mojí příhodě s mojí mámou jsem další den po škole šla k psychologovi.
Řeknu vám zásadní pravidlo pokud se někdy dostanete do situace kdy vidíte mrtvé a psycholog se vás na to zeptá co se ten předchozí den stalo? Zatloukat!
Nikdy, nikdy neříkejte pravdu.
Ano, tušíte správně, byla jsem tak pitomá a řekla pravdu.
Nebojte se, nejsem právě v blázinci, díky bohu. Vzhledem k tomu že jsem byla po vážné autonehodě kdy jsem ztratila celou svou rodinu to označili za PTSD (post traumatický stresový syndrom). To mě zachránilo před cvokárnou, ačkoliv mi stejně přišlo, že sice nejsem zavřená v budově ale v blázinci jsem.
Samozřejmě, že hned jak mi došlo co jsem řekla snažila jsem se to vzít zpátky. Už to nešlo. Od psychologa jsem zamířila k psychiatrovi který mi předepsal léky. Ano, chvilku jsem je i brala. Říkala jsem si třeba ty duchové zmizí? Nezmizeli. Došlo mi že nemám žádný PTSD ani jiný syndrom normálně vidím duchy. Chvilku jsem to zkoušela pomáhat jim. I přes tu šílenou nepopsatelnou bolest kdy jsem měla pocit že mě to roztrhá na kusy. Zjistila jsem jednu věc a to proč to tak bolí. Potom co se mě dotknou se ve mě otevře jaká si brána, to je ta bolest co mnou prostupuje, já vniknutí do jejich osudového okamžiku a oni do mě. Říká se že nejdřív jsou v ráji a podle jejich skutků a činů buď jdou do nebe nebo do pekla. Došlo mi to. Vzpomněla jsem si na tu louku a ten pocit co jsem tam cítila. Musel to být ráj, ale co byla ta temnota? Nemohla jsem být v pekle protože jsem nebyla mrtvá, ale v kómatu. Pak mi došlo já cítila to co se kolem mě dělo. Dezinfekci která tam páchla, přístroje co mě drželi při životě, kapačku, tlakoměr. Ta temnota nebyla nic prostě to bylo jen to kóma a tím jak jsem se snažila a křičela a cítila víc a víc věci kolem mě to bylo mé probuzení. Teď se dostáváme k tomu proč jsem nasraná na sebe. Kdybych se nesnažila tak bych prostě odešla a byla bych se svou rodinou. Furt jsem si říkala třeba je nějaký důvod proč žiju? To že vidím duchy ne to není důvod jen následek. Co třeba, to co říkala máma? Upřímně ani po sedmi letech jsem jí nerozuměla.
Blížící se válka?
Její minulost?
To že jí někdo hledá?
Věděl tohle můj táta? To o její minulosti, co udělala že jí hledají? Ten stín co vystoupil z tátova těla, jsem si jistá že než zmizel tak koukal na mě a pak máma zařvala a stočila volant. Prudce stočila volant.
Co když se té nehodě dalo zabránit?
Co když to máma udělala schválně?
Aby jsme prostě všichni zemřeli. Čím více nad tím přemýšlím tím víc mi to dává smysl. Tak jak máma mluvila když už byla duch. Neřekla to přímo, ale jakoby mezi řádky říkala měla jsi umřít, tak jako my.
A opravdu měla. Nemám tady nic. Nemám pro co žít. Nemám důvod žít. Zabíjet se nechci ještě by se mi to nepovedlo a opravdu bych v té cvokárně skončila. Můj čas přijde.
Jednou.
Potom co jsem se zajela do běžného života si mě adoptovala jedna zbohatlická rodina s příšernou dcerou. Nejen že semnou chodila do třídy na střední, ale chodí semnou i na vysokou. Pecka co? Navíc o mě všude rozhlásila že jsem cvok a mluvím sama se sebou. Na což se mě na to začala vyptávat Maya, která mi pak opakovala že bych dál měla chodit k psychiatrovi. Zhruba takhle skončilo naše přátelství. Když vám někdo řekne ať se svěříte s čímkoliv že tomu bude věřit a podpoří vás, jsou to kecy. Bezduchý kecy.
Můj současný život vypadá asi takhle.
Ve dvaceti jsem se prostě sebrala a od mých adoptivním rodičů se odstěhovala. Od šestnácti hned co jsem se začlenila, jsem si našla brigádu abych si šetřina na vysokou a můj budoucí život. Po maturitě jsem si našla práci v kanceláři na poloviční úvazek a s nástupem na vysokou jsem šla zpět do mého domu. Problém byl ten že moje nevlastní sestra byla tak pitomá, že v době nepřítomnosti jejich rodičů udělala párty. To by nebyl až takový problém dělá to spoustu teenagerů, jenže oni taky po sobě uklidí.
Amber si v klidu vyspávala do doby než přijeli její rodiče a od té doby pokaždé když někam jedou je u mě. Je logické že já jí nedovolím ve svém domě dělat mejdany a vědí že já jsem rozumná natolik abych to nedovolila a sama žádné takové akce dělat nechci. Takže jí vždy zamezí přístup do domu a celou dobu oxiduje u mě. Kde já jí zamknu polovinu místností takže může jen do svého pokoje, do kuchyně a na toaletu s koupelnou. Jo obvykle tam jen přespává. Víc najevo že jí tam nechci jsem dát nemohla. Naštěstí to chápe a zdržuje se tady minimálně.
No nic.
Musím vstávat a prožít svůj další nudný den.
Vstala jsem z postele udělala běžnou ranní hygienu, připravila si snídani, udělala kafe a vyšla ven.
Během cesty do školy jsem potkala několik duchů kteří mě žádali o pomoc, ale odmítla jsem. Je mi fuk kam se za to dostanu, ale už prostě nechci být za cvoka. Nechci pociťovat tu bolest, už prostě ne. Je mi líto. Dneska to však bylo jiné. Kromě duchů jsem viděla jak mě pozoruje....orel? Přišlo by to zvláštní.
Navíc byl netypicky velký, jeho oči byli celé bílé a jeho tělo černé jak noc. Nikdy jsem takového orla neviděla když jsem na něj koukala měla jsem nutkání natáhnout ruku aby se na mě posadil a pohladit si ho. Nakonec jsem jen zakroutila hlavou a šla do školy. Myslela jsem si že ho už neuvidím, ale on zamnou létal i když jsem šla ze školy, když jsem byla doma pořád jsem ho viděla z okna. Takhle to šlo několik dnů až po týdnu jsem vyšla ven na zahradu a natáhla k němu ruku. Čekala jsem že ke mě přiletí.
Nic.
Jen dál seděl na stromě a zíral na mě. Přeměřoval si mě pohledem jako by se na mě díval člověk. Znovu jsem natáhla ruku a čekala zda si sedne.
Zase nic.
Stáhla jsem obočí a zamračila se.