Smrt a Světlo života

5. Část

Ležela jsem na zemi a pode mnou byla mokrá půda. Pomalu jsem otevírala oči a viděla kolem sebe jen šero. Nebyla tma ani světlo něco mezi jako by hodně vysoko nad mraky bylo slunce které slabě prosvítalo skrz. Všechno působilo temně a ponuře. Všude kolem byla cítit negativní energie ani jsem nemusela použít svůj radar. Bylo to děsivé a mrazilo mě z toho v zádech. Pomalu jsem se zvedla a rozhlédla kolem sebe. Byla jsem na pláni která vzdáleně připomínala louku. Široko daleko nic nebylo. Myslím že tu nebyli ani žádná zvířata, nevál žádný vítr, bylo tu jen hrobové, děsivé, mrtvolné ticho. Něco se tu muselo stát, něco hodně, hodně špatného. Vzhledem k tomu že tu není absolutně nic. Ta děsivá energie co tu byla mi naháněla husí kůži.
Něco bylo jinak.
Už když se mě Orthos dotkl bylo mi jasné že to tentokrát bude jiné, neprojela mnou ta strašná bolest kdy jsem měla pocit že mě roztrhá na kusy.
Další věc která byla jinak, jsem to já. Nejsem v Orthosově těle a ani se tu neodehrává žádná scéna při které by umíral. Vlastně jak už jsem říkala není tu vůbec nic.
Nechápu to.
Co se stalo?
Jak to že se nic neděje?
Navíc, kde to jsem?
Tohle nevypadá jako v Americe ani to nevypadá jako by to bylo na planetě Zemi. Znovu jsem se kolem sebe rozhlédla. Snažila jsem se pochopit proč mě to sem poslalo? Z jakého důvodu.
Několik metrů od sebe jsem zahlédla tělo. Leželo tam zcela nehybně. Okamžitě jsem se tím směrem rozeběhla. Hned jakmile jsem spatřila kdo to je padla jsem vedle něj na kolena.
Orthos.
Co to?
Já to nechápu.
Pořádně jsem se na něj zaměřila a viděla jsem že se mu slabě zvedá hrudník.
Pane bože!
On žije!
Orthos ještě žije!
Všimla jsem si že okolo něj z trávy vystupují jakési vlákna, které ho obklopují. Natáhla jsem ruku a pronikla skrz. Cítila jsem tam takové impulsy a příjemné teplo. Přijde mi jako by ho ta vlákna udržovala na živu. Jeho obličej vypadal tak klidně jako by jen spal. Jako by ho vůbec nic netrápilo a neměl žádné starosti. Jemně jsem ho pohladila po tváři a zrakem sjela trochu níž. Oči se mi rozšířili zděšením. Na jeho hrudi byla obrovská krvavá rána jako by mu někdo vyřízl obrovský kus kůže. To je strašné. Sjela jsem prsty z jeho tváře na jeho hruď a jemně se dotkla rány. Co se ti stalo? Kdo ti tohle udělal? Není pochyb že ztratil spoustu krve a je to důvod proč umírá. Jenže jak mu pomůžu? Ani nevím kde to jsem? Sice ho znám teprve den ale jsem si jistá že tohle si nezaslouží.
Nezaslouží si zemřít tím to způsobem, na tomhle bohem zapomenutém místě, kde ho nikdy nikdo nenajde.  Ještě nikdy mě žádné místo takhle neděsilo jako tohle. Jenže jak se dostanu zpátky do svého těla? Takhle jsem to ještě nikdy nezažila. Obvykle to bývá tak že jsem v těle oběti a prožívám jeho smrt. Tohle je novinka.
Položila jsem svou druhou ruku na jeho tvář a vážně se na něj podívala.
"Pokusím se ti pomoct, ale ty musíš vydržet naživu. Taky mi tohle všechno budeš muset vysvětlit, protože nechápu absolutně nic.,, kroutila jsem nechápavě hlavou a hladila ho palci po tvářích. Potom jsem viděla jak moje tělo začalo pomalu svítit a zářit. Okolí se začalo rozpouštět v mlhu a já zmizela. Začala jsem se vracet zpět do mého těla.
Cítila jsem jak ležím na gauči, není totiž úplně měkký jako postel, ale ani tvrdý jako prkno, přesto je tak trochu nepohodlný a pokaždé co tu usnu jsem pak rozlámaná. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala. Byla jsem lehce omámená a malátná tak je to vždycky když se propojuji s mrtvými. Vyčerpá mě to. Po několika minutách jsem byla schopná se opřít o ruce a posadit. Nohy jsem shodila na zem a vyčerpaně se opřela o opěradlo. Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nebyl. Zvláštní. Přísahala bych že jak jsem přicházela k sobě tak jsem ho cítila u sebe.
Asi už vážně začínám bláznit. Na chvilku jsem zavřela oči a snažila se nabrat sílu.

"Jak se cítíš?,, uslyšela jsem vedle sebe charismatický a podmanivý hlas. Lehce jsem sebou trhla. Sakra, vždyť tu ještě před chvílí nebyl? Natočila jsem hlavu a slabě se usmála.