Smrt a Světlo života

9. Část

Ležela jsem v posteli a koukala na bílí strop ve své ložnici. Přikládala jsem si mraženou zeleninu na své bolavé tělo plné modřin. Už je to víc jak měsíc co chodíme na tu louku a já tam běhám jako idiot. Pokaždé spadnu na tom stejném místě. Nechápu jak je to možné, vždy běžím je všechno v pořádku a pak najednou spadnu. Je to jakoby mi někdo podkopl nohy a já pak letím na zem. Začínám pomalu a jistě propadat zoufalství, že se mi to nikdy nepodaří dostat se na Argon. Orthos vypadá pořád v klidu, ale je mi jasné že uvnitř má taky strach jestli to dokážu. Přeci jen jde tady o jeho život a nevěřím že mám větší strach než on. Už před více jak měsícem mi máma ve snu řekla že Orthos nemá moc času a já svou neschopností ho o ten čas okrádám.
Co když to opravdu nedokážu?
Co když kvůli mě Orthos zemře?
Co když už zemřel a ani to nevíme.
Jak to vůbec poznám už takhle je duch.
Pane bože jestli umře jen kvůli tomu že jsem neschopná tak to nepřežiju. Nikdy bych si to neodpustila.
Odložila jsem mraženou zeleninu na noční stolek a položila si dlaně na obličej. Na jednu stranu je posledních několik týdnu jako z pohádky, ne z pohádky ne, jako z romantického filmu. Každé poledne  se sebereme a jdeme na louku tam běhám a po většinu času padám. Odpoledne Orthos rozhodne a jdeme domů že jsem otlučená už dost. Cestou si povídáme, smějeme se, po příchodu domu se jdu vykoupat, lehnu si do postele a pak koukáme na Flashe nebo si povídáme.
Dneska nemám náladu vůbec na nic, přijdu si neschopná. Ucítila jsem tlak v očích a pak mi slzy volně stékali po tvářích. Snažila jsem si je otírat, ale bylo jich tolik že nebylo možné to stíhat. Jak jsem očekávala během pár minut se Orthos objevil v mém pokoji a já na sobě ucítila jeho zkoumavý pohled. Ruce jsem měla pořád položené na obličeji aby nebylo vidět jak brečím ale stejně mi slané kapičky protékali mezi prsty. Ucítila jsem na svých zápěstích chladný závan doteku a dlaně mi sjeli po tvářích dolů a skončili uložené na mém břiše. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se do těch jeho, ze kterých zmizela ta krásná tmavě modrá a zbyla mrazivá bílá barva duhovek. Pochopila jsem za tu chvilku že tahle barva znamená že má strach či starost teď především o mě.

"Co se děje? Proč pláčeš?,, zeptal se starostlivě a lehl si vedle mě. Děje se spoustu věcí. Momentálně mě trápí moje neschopnost ho dostat na Argon. V další řadě se děsím chvíle kdy ho tam dostanu on bude zpět ve svém těle a já už nebudu zapotřebí. Během tich pár týdnu jsem si na jeho přítomnost tak zvykla že už si nedokážu představit svůj život bez něj.
Zní to hloupě.
Zní to stejně pitomě, jako v každém pitomém romantickém filmu který jsem kdy viděla. Jak jsem říkala můj život teď byl jako v romantickém filmu jen to nebude mít tak šťastný konec. Orthos jako budoucí král má svůj život nalajnovaný už od narození a je mi naprosto jasné že já do této lajny nezapadám. Teď si žijeme v krásné růžové bublině kdy si užíváme chvíle spolu, ale s příchodem na Argon ta bublina praskne a já dopadnu tvrdě na zem. 
Z hluboka jsem se nadechla abych se uklidnila.

"Přijdu si neschopná. Bojím se, že nás nedokážu dostat na Argon a ty kvůli mě zemřeš, protože jsem k ničemu.,, snažila jsem se mít pevný hlas ale ten se mi stejně zlomil. Slzy mi začali téct nanovo.

"Ale prosím tě, i kdybych zemřel rozhodně bych tě z toho nevinil, tebe ne. Za tohle všechno je zodpovědný můj otec. To on mi vyřízl Atika. To on mě nechal pohodit jako mršinu na louce stínů kam nevkročí živá duše. Ty se mi snažíš pomoct.,, přejel mi prsty kolem víček a otřel mi bříšky palců slzy, které mi pořád stékali po tvářích. Usmála jsem se a trochu se uklidnila. Má pravdu snažím se mu pomoct, ale kdyby měl zemřít jen proto že já jsem neschopná se dostat na Argon tak bych si to neodpustila.

"Nesnesla bych pomyšlení že jsi kvůli mě doopravdy zemřel. Ano, začal to tvůj otec, ale pokud to já teď nezvládnu tak zemřeš kvůli mě. To bych si v životě neodpustila.,, je to tak. Jeho otec to začal ale teď je to na mě. V tuhle chvíli za jeho život nesu odpovědnost já. Od té doby kdy mě oslovil a já se mu po citovém nátlaku rozhodla pomoct nesu za jeho život odpovědnost já. Takže to bude na mě.