Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

devět,

„Šimon nejde?" ptal se Táďa, který na mě počkal, jakmile si mě všiml.

„Ne, nechce se namočit," usmál jsem se a vydechl nosem. On se chvíli díval tím směrem, než to přešel myknutím ramen a stoupal po mém boku dál. Vlasy nám začínaly vlhnout a trička se lepit na těla. Postávali jsme v dešti a kluci se pořád něčemu smáli, nebo ukazovali k vodopádu.

„Chceš dát fotku s náma, když ho tady nemáš?" zvýšil na mě hlas černovlasý, abych ho nepřeslechl. Rovnou za mnou i došel přes dva velké šutry.

„Ne," zasmál jsem se, „já jsem se s ním chtěl původně na tý fotce políbit, takže to by asi s váma neprošlo." On se zařechtal s pohledem na Mirka, který se zrovna pokoušel namáčknout k dalším kamarádům do záběru.

„Tak to nic no, to by asi nechtěli," naznal a zamrkal. Jeho oči kolem vody jiskřily ještě desetkrát silněji než normálně.

„Já bych se tak s tebou klidně vyfotil," zavtipkoval a já přidal vlastní „jo, to určitě." On se pak na mě s úsměvem zadíval, načež pokynul k chůzi se slovy „tak jdeme?". Pozdvihl jsem na něj obočí, ale stejně se rozešel – nebo rozešplhal?

„Nebudu se s tebou líbat před svým klukem, seš blázen?" řekl jsem nahlas, ale nikdo jiný to přes hluk tlustých kapek slyšet nemohl. On ignoroval jednoho z kluků, co ho zval se na něco podívat, a vyhrábl z kapsy telefon.

„Tak dáme normální fotku," mávl rukou a já souhlasil. Stoupl jsem si k tomu promočenému chlapci a on mě objal kolem ramen. Usmál jsem se a bylo hotovo.

„Je, já jsem tam nechal pohyblivé foto," zasmál se a rozklikl výsledek nehledě na mou rozhozenou reakci. V jeho mobilu jeden černovlásek v krátkém pohybu zezadu přiložil dlaň na tvář hnědovláska, zatímco ho z druhé strany políbil na lesklou pokožku.

„To taky jde," zhodnotil nakonec, „pak ti to pošlu na památku."

„Doufám, že to Šimon neviděl," uchechtl jsem se trochu vyvedený z míry a moc podělaný na to, abych se tím směrem ohlédl. On se tam podíval místo mě se smíchem na mokrých rtech, ale nic neřekl.

„Hej, co to bylo?" přihnal se Mirek s ostatními, jejichž halekání jsme dosud asi oba přeslechli.

„Já chci taky!" dostal se k Táďovi, vmžiku měl v ruce mobil a už si klepal na tvář, žádaje o pusu s vtipným výrazem. Všichni se tomu smáli, takže jsem nestihl ani začít stresovat nad tím, co si kdo o mně pomyslí. Ustoupil jsem kousek vedle a oči mi nekontrolovatelně přeskákaly po Tadeášově těle odshora dolů. Pod tričkem mu vylézaly prsní svaly a dokonce i nějaký ten pekáč buchet by se dal zpozorovat. Vidět ho takhle ve mně probudilo zase ty nechtěné pocity náklonnosti. Zdálo se mi s ním všechno tak přirozené a jednoduché...

Nechal jsem kluky být a začal slézat níž, kde si mě všiml Maty. Ještě chvilku jsem nenápadně hledal v davu svého přítele, ale pak jsem to vzdal a věnoval plnou pozornost spolužákovi. Přivedl mě za ostatními a hlasitě mě představil, načež ukázal na každého jednoho a vyslovil jeho jméno. Bylo jich pět, ale jeden se hned nato zdejchnul někam pryč. Všichni mě přivítali a ptali se, jestli piju, že mají s sebou nenápadnou flašku. Chtěli, abych ochutnal jejich rum s kolou. Byli z toho opravdu nadšení a museli se navzájem krotit, aby moc nekřičeli. Zdvořile jsem je odmítl – ředitelnu už jsem vidět nepotřeboval. Matyáš mi navíc poradil, že jestli nechci malér, mám se radši vypařit. Rozloučil jsem se s ním, aspoň prozatím.

Šel jsem podél vodopádu nahoru a rozhlížel se, hledaje Šimona nebo Tadeáše. Dal jsem se do klusu, protože jsem už dlouho nepřišel do styku s fyzickou námahou a nechtěl jsem zase úplně chudnout na těle. Pravda, byl jsem u Tádi v garáži jen pár dní zpátky, ale jinak jsem ani pořádně nešel ven.

A pak jsem na něho narazil. Na Šimona. Na Tadeáše. Na toho i toho. Bavili se v jedné ze zatáček trasy. No, bavili... popravdě mě nenapadl jediný smysluplný důvod, proč by se tihle dva spolu měli bavit. Tadeáš a Šimon, jaká zábava. No fakt. Nevšimli si, že se blížím, tak jsem dostal příležitost sledovat a poslouchat, o co jde. Pomalu jsem za nimi kráčel. Opravdu byli spolu. Sami. A opravdu mluvili. Taky spolu. Promiňte, ale prostě co?

„Když jsi věděl, že Vendelín někoho má, proč jsi měl jako potřebu na něj šahat?" osočoval Šimon mého kamaráda.

„Proč ne, je to můj kámoš," pohodil rukama poměrně nezúčastněně černovlásek. Vůbec se mi nechtělo se mezi nimi objevovat. Krok se mi ještě zpomalil.

„Nevypadalo to tak," zuřivě si založil ruce Asiat. Z nějakého důvodu můj zrak upoutal jeho pohyb hlavou. Pohodil s ní a jeho dokonalé vlasy a dokonalé náušnice sebou zatřepaly.

„Co? Podezříváš nás z trojky ještě s Mírou, jestli to nevypadalo kamarádsky?" nevěřícně se mu podíval do očí Tadeáš. Byla pravda, že se mě rty jen krátce dotkl tváře, stejně jako byl ochotný to udělat s Mirkem.

„Kluci, co tady děláte?" konečně jsem na sebe upozornil. To, co se dělo dál, bylo čím dál horší.