Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

se

„No tak, jsou to jenom brambůrky," přesvědčovali mě, „budou chutnat líp." Chtěli, abych jim koupil něco na zub, což jsem odmítl s tím, že nemám peníze. Když po důkladném prohledání uznali, že nelžu, samozřejmě se hned shodli, ať to tedy vezmu a neplatím.

„Nenech se přemlouvat," zamumlal s nedbale pozvednutým koutkem jejich starší kamarád, který s nimi šel, jen aby se vyhnul šprtání na svou maturitu. Byl to ten blonďák, kterého jsem si na chodbách začínal všímat po té „nehodě" s mým tácem plným oběda. Nedávalo mi smysl, že působil velmi sympaticky, přestože mě nablízko fakt štval. Teď se opíral o zídku vedle vchodu do večerky, zatímco ostatní mě přidržovali přímo před dveřmi. Škoda, že blízko nebyla třeba kamera...

„My počkáme venku, neboj," uchechtl se zrzavý Mirek, načež Mikuláš otevřel dveře a já se octl vevnitř. Otočil jsem se pohledem zpět, ale viděl jsem jen malinkou mezírku ve dveřích, která hned zase zanikla. Mladého Asiata, sedícího u pultíku, jsem pozdravil a vůbec se mi nelíbilo, že vypadal fyzicky v pohodě. Se snahou zakrýt nervozitu jsem se dostal k brambůrkům a naoko vybíral. Ve skutečnosti jsem plánoval, co udělám. Ve mně se všechno přelo: třeba utekli pryč a já můžu prostě vyjít a nic si nekoupit, nic také neukrást... Jestli tam ale jsou, budou se smát, že jsem to nezvládl, budou na mě sahat, drkat do mě... Mohl bych prodejci říct, že mě donutili krást. Co by s tím ale dělal on? Nejspíš by mi ani nevěřil. A co kdybych- ale ne, to nejde.

Nutně jsem potřeboval zjistit, jsou-li ti vyděrači ještě venku nebo ne, abych podle toho mohl jednat. Proč zrovna tahle večerka nemohla mít okna? Vzhlédl jsem vzhůru a koukal se v tu chvíli přímo do kamery. Obrátil jsem pohled ke kase, odkud na mě upřel zrak ten kluk, protože si pravděpodobně všiml, jak jsem na něj z obrazovky zíral. Rychle jsem odvrátil oči zpět k chipsům a pocítil v podpaží pod bundou pot. Zatracení parchanti.

Zkusil jsem se znovu nenápadně podívat na Asiata, ale on už na mě koukal. Nedůvěřivě. Věnoval jsem pohled brambůrkům a přesvědčil sám sebe, abych s ním už nenavázal žádný oční kontakt. Postoupil jsem doleva, kde byli nejdražší balíky, a zase doprava, kdy byly levnější, o to však horší na chuť. Stále jsem se nedokázal rozhodnout a polévaly mě další a další vlny horka.

Kdosi zakašlal přímo vedle mě. Lekl jsem se tak, že jsem ustoupil vzad a omylem tím jedny chipsy shodil na zem. Rychle jsem se pro ně sehnul a pohotově se omlouval, vyděšený k smrti. Kdo jiný by to byl, než ten Asiat. Už jsem to měl spočítané.

„Nechodíme do stejný školy?" naklonil hlavu mírně na stranu a já si všiml, jak upravený byl. Měl náušnice, učesané vlasy a stylové oblečení, ač pouze černé. Zamrkal jsem, jak jsem se styděl.

„Nevím," nenápadně jsem se snažil vzdálit. Jestli mu teď něco ukradnu, bude si mě pamatovat!

„Jsi ten novej z áčka, ne?" ukazoval na mě zamyšleně ukazováčkem. Měl na prstech nejeden prsten. Cítil jsem, jak rudnu v obličeji. Měli by si pořídit větrák, nedá se tu být. Odkýval jsem mu to.

„Já mám v áčku kámoše, říkal mi o tobě," udělal krok blíž, čímž zničil veškerou moji snahu udržet mezi námi odstup. Proč je ksakru tak přívětivý? Nemůže to být blbec, abych mu to zboží ukrást rovnou chtěl?

„Samý hezký věci, co?" uchechtl jsem se ironicky, což on naštěstí nepochopil. Nedá se říct, že bych se spolužáky vycházel, co sedím v první lavici.

„Nevím," usmál se, „jenom, že jsi přišel."

„Aha," pokusil jsem se o milý zevnějšek, ovšem moje pusa musela být křivá jak turecká šavle. Na chvilinku nastalo ticho a já cítil, jak mi podél páteře sjíždí teplá kapka potu. Na špinavou práci nejsem stavěný.

„Nevíš, který si koupit?" pohodil hlavou k regálům a já na setinu vteřiny vytřeštil oči.

„Hm," odsouhlasil jsem, ale znělo to, jako bych se zalknul. On se na poličky zadíval a sjížděl balíčky tmavýma očima.

„Jestli chceš jenom slaný, tak za mě jsou nejlepší tyhle," ukázal na jedny nahoře a natáhl se pro ně. Sledoval jsem ho s příšerným chaosem v myšlenkách. „Nebo chceš nějakou příchuť?"

„Ne, jenom slaný," zavrtěl jsem hlavou, neschopen dělat cokoliv jiného. Ačkoliv jsem cítil dusno a vedro pod oblečením, svaly jako by mi naopak tuhly.

„Super, ještě něco?" zašustil alobalem a já se zmohl jen na pokrčení ramen a tiché „asi ne". On se usmál a štrádoval si to ke kase. Židli jen odstrčil a ve stoje naskenoval kód. Já se mezitím loudal až k němu.

„Styziset," napodobil přízvuk některých Vietnamců, což by bylo normálně vtipné, ale tentokrát ne. Usmál jsem se tak rychle a nuceně, že to nejspíš ani nezaregistroval.

„Hele..." začal jsem a hlas se mi lehce třásl, „já teď u sebe nemám peníze." Koukal na mě beze změny výrazu, protože nejspíš nechápal, o co mi jde.

„Potřebuju ty brambůrky... pro kamarády," poohlédl jsem se po dveřích, což on po mně zkoumavým pohledem zopakoval, „nešlo by třeba, že bych ti ty peníze přinesl zítra do školy...?" Chvilku se na mě díval, znova ťukl zrakem o vchod a poté si mě jen rychle přejel od hlavy po pas zkušeným okem obchodníka. Cítil jsem, že přemýšlí, jestli to myslím vážně, a pokud, zda mi má vyhovět. Trapné ticho se zdálo už doslova nekonečné, když do večerky vstoupil známý černovlásek, s nímž jsem se okamžitě setkal očima. Mrkl jsem na chipsy na stole, a než jsem si to stihl rozmyslet, chopil jsem se jich a vyběhl ven. Po cestě jsem je vrazil do rukou někoho, o koho jsem částečně i zakopl, a běžel jsem rychle pryč.