Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

machři

Zjistil jsem, že jsem se přestal těšit do školy. Dobře, nikdy jsem se netěšil do školy, jenže tentokrát to bylo horší. Začal jsem mít problémy vstávat s budíkem, loudal jsem se u snídaně, dokud jsem nezjistil, že nestíhám, do školy jsem už několikrát přišel se zvoněním. Tohle všechno jsem vůbec nebyl já. Byl jsem vychován k nějakému řádu, sám jsem vždycky hned vstal, připravoval jsem se rychle a před první hodinou jsem měl čas se bavit se spolužáky. Nic z toho mě však už nelákalo. Přišlo mi to zbytečné.

Začal jsem se chovat paranoidně a na každém obědě i na všech chodbách jsem byl připraven rychle zdrhnout. Nedržel jsem se tolik s Hankou, Jirkou nebo Zuzkou, ze třídy jsem vybíhal jako první a už za minutu nebo dvě jsem čekal u dalších dveří. Jenže ani to se nevyplatilo, jak jsem zjistil.

„Čau, Vendo," roztříštil veškerou mou naději Mikuláš, vycházející ze třídy, a šťouchl mě žertovně do žeber. Ustoupil jsem stranou a nedočkavě sledoval, jak druháci prochází dveřmi. Setkal jsem se pohledem s Petrem a z nějakého důvodu mě překvapily hned dvě věci. Zaprvé že šel sám – bez Mikuláše – a zadruhé že vůbec byl z jeho třídy. Vlastně to ale dávalo smysl.

„Kam jdeš?" připojili se ke mně hned tři kluci za pár minut, když jsem procházel kolem, protože Mikuláš přivedl své dva starší kamarády. Určitě čekali, jestli nevyjdu ven, bez prodlení se jim rozzářily oči, jen co jsem se objevil v jejich zorném poli. Přidal jsem do kroku a mířil k toaletám. Byli mi v patách, takže jsem v panice zaplul do kabinky, místo abych se jim vystavil u pisoárů. Smáli se, že jsem asi něco špatného snědl, že tak pospíchám na velkou. Nebo že ho mám asi fakt hodně malého. Bušili na dveře, takže jsem si na záchod opravdu dojít nemohl. Snažili se taky odemknout, a když to moc nešlo, slyšel jsem náznaky šplhání. Docela jsem se děsil, kam až budou schopni zajít.

„Ty nejdeš na hodinu?" ptal se mě Tadeáš, když se zvenku ozvalo tlumené zvonění.

„Super, my taky ne," uchechtl se tomu zrzek. V tu chvíli mi došlo, proč mi byl dosud tak povědomý. Vypadal jako Adam Mišík, akorát s trochu širším obličejem, více pihami a kulatějšími rysy. V duchu jsem se za ten objev pochválil, ale o moc lépe jsem se necítil.

„Nechte mě bejt," pokusil jsem je odehnat, jak jinak než marně. „Nemáte na práci lepší věci?"

„Jako co?" slyšel jsem Mikiho, který promluvil naráz s Tadeášem.

„Kdo by chtěl trčet v hodině, když můžeme bejt tady s tebou. Tohle je určitě větší sranda."

„Přesně, ty se jako nebavíš?" přidala se i Mišíkova napodobenina.

„Ne, vypadněte," odsekl jsem.

„Ne, dokud nevyjdeš," vyzval mě černovlasý.

„Fakt vtipný," protočil jsem oči. Slíbil jsem si, že na nové škole si neudělám žádný černý puntík. Jinak bych už dávno ty dveře odemkl.

„Víš, že máš pěknýho modráka? Kdo ti ho udělal?" ptal se dementně Mikuláš.

„Jo, počkej, to jsem byl já," rozesmál se Tadeáš a všichni s ním. Kromě mě.

„Šnečku šnečku, vystrč růžky," začal recitovat Mirek a nepřestal, i když mu do toho mluvil mladší kamarád.

„On se stydí, chudák," poznamenal afektovaně.

„Notak, vylez, my ti nic neuděláme," přemlouval mě Tadeáš, „čestný skautský."

„Přesně, na mou duši, na psí uši," chechtal se Mikuláš.

„Na, puťa puťa puťa," vábil mě vysoký zrzek.

„Je tam ještě vůbec?" zarazil se naoko Tadeáš, což ty dva rozesmálo.

„Třeba odplaval záchodem pryč," navrhl Mikuláš.

„Se svejma hovnama," dodal černovlasý, což podle reakcí ostatních znělo jako vtip roku.

„Ne ale vážně, pojď ven," nasadil seriózní tón Tadeáš, „stejně budeš muset vylízt. Akorát si to prodlužuješ." Všichni to potvrdili. A zněli opravdově.

„Víš, že jestli teď budeš mít na celou hodinu absenci, příště tě Kořínková vyzkouší, že jo?" manipuloval mě tvůrce mého monokla.

„No a co," dal jsem najevo, že to se mnou ani nehne. A taky nehnulo. Vydržel jsem sedět na prkýnku víc než padesát minut. Ale je to pořád bavilo. Když začala přestávka, teprve se objevila pořádná panika. Nechal jsem věci ve třídě a teď tam přijdou jiní. Kdoví, co se s mým batohem stane, říkal jsem si. Rozrušilo mě i to, že další hodinu jsme měli psát test, na který jsem se připravoval opravdu důkladně.

Všechno se to sešlo a já ustoupil. Teď byly důležitější věci, než pocit trapnosti.

A tak jsem nakonec dveře odjistil.