Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

veze?

Následující dny jsem na Mirka i Táďu narazil jen párkrát na chodbě a tudíž schytal jen pár provokačních „Čau, Vendelíne" a „Jak se máš?" – obojí od Mirka. Jeho nižší kamarád se mi pohledem spíš vyhýbal. Pokud jsme přece jen navázali krátký oční kontakt, nic neřekl a ani nepozdravil. Mikuláše jsem nepotkal vůbec. Trochu se mi ulevilo a cítil jsem se ve škole lépe než předtím, ale osaměleji. Párkrát jsem na chodbě potkal také Šimona a on se na mě vždycky hezky usmál a zamával mi. Jednou jsem za ním šel do krámku a bylo mi s ním asi fajn. Myslel jsem, že mi třeba vynadá, že jsem nenapsal, jestli už jedu domů, ale on se o celou akci vlastně ani moc nezajímal. Neměl jsem to od něj asi čekat, tohle dělá moje rodina – že se o mě strachuje. Přece jen už nejsem žádné malé dítě, ne?

V pondělí dalšího týdne si ke mně Táďa přisedl na obědě a beze slova jsme spolu jedli – žádná sranda na můj účet. Mirek asi nebyl ve škole, že jsem ho nikde neviděl. Možná proto si ke mně Tadeáš sedl. Něco si četl na mobilu a já si vzpomněl na taťku, o co mě požádal. Zastrkával jsem to v hlavě dozadu, přesto při této příležitosti mi to na mysli vytanulo zcela automaticky. A žádala mě o to rodina, jak bych mohl nevyužít té situace?

„Tadeáši?" spustil jsem opatrně. Omylem jsem se doma zmínil, jak to umí s auty, takže mě všichni u stolu jednohlasně donutili toho super kamaráda přivést, ať se nám podívá na problém. Pěkně nám v tom rachotilo.

„Hm?" krátce se na mě podíval a hned stočil oči zase k mobilu. Nevěděl jsem, jak pokračovat, tak jsem jen potichu sledoval, jak si k ruce bere mističku vína.

„Já mám dneska narozeniny," začal jsem nešikovně svou přesvědčovací metodu a hned toho litoval. Zněl jsem jako pošuk.

„Fakt? Všechno nejlepší, to už je ti osmnáct?" popřál mi Tadeáš zpola nezaujatě, ale vypadal upřímně. Kývl jsem a polkl své sousto. Očekával jsem i výsměch, ten však nepřišel.

„Tak jsem myslel... ty se tak jako hodně to..." tahal jsem ze sebe a očekával nějaký zpětný pohled – nedočkal jsem se, Tadeáš byl do mobilu opravdu zabraný, „vyznáš v autech, že jo." On zahučel bezeslovné hm a vložil si do úst zelenou bobulku.

„My máme, v autě nějakej problém..." zkoumal jsem jeho reakce, připraven na všechno, ale furt se nic nedělo. Odkašlal jsem si a otřel zpocené ruce do kalhot.

„Klidně se na to kouknu," přerušil (minimálně pro mě) trapné ticho nakonec, ale jeho zrak se stále lepil na obrazovku. Do pusy si dal poslední kousek vína a zapil ho zbytkem vody.

„Jo, děkuju, taťka ti to zaplatí–" pohotově jsem dal najevo, že si toho vážím, ale zmlknul jsem, protože mi Tadeáš skočil do řeči.

„Taťka," zamumlal si pro sebe velmi potichu a já si uvědomil, že k jeho rodiči se tak hezké pojmenování nehodilo. Myslím, že mu vždycky říkal jen táta. Já bych klidně zašel až k „otci".

„Říkals, že máš narozeniny, udělám to zadarmo," dodal a neodcházel z oběda, přestože už vše dojedl.

„Vážně? To nemusíš, rodina s tím počítá, pokud to dokážeš spravit, dají ti hodně, protože jinak bychom kupovali úplně nový auto, takže–" mluvil jsem, dokud mě neutnul.

„Jestli budu něco opravovat, koupíte jenom součástky a ticho už, nesoustředím se," umlčel mě bez mrknutí oka a připomněl mi tím svého zákonného zástupce. Brr.

„V kolik končíš?" zeptal se, když pravděpodobně dočetl tu zajímavou věc na mobilu. Dopil jsem pití a oba jsme se zvedli, že půjdeme. Zamyslel jsem se a u vozíků, do nichž se skládaly tácy, jsem mu odpověděl, že za dvě hodiny. Původně jsem chtěl jít za Šimonem, ale jestli byl Táďa ochotný se nám na rachotinu podívat už dnes, změnil jsem plány.

„Taky, tak na mě čekej před školou, budu až ve třetím patře, takže budeš asi rychlejší," uchechtl se. Já měl poslední hodinu v prvním poschodí.

Po hodině základů společenských věd si mě pan učitel zavolal a chtěl se mnou řešit mou známku. Tvrdil, že mám nejhorší průměr ze třídy a že budeme tohle pololetí psát už jen jeden test, což znamená, že i kdybych dostal jedničku, měl bych známku mezi čtyřkou a pětkou. Vzpomněl jsem si na jednu z prvních písemek tohoto předmětu. Dostal jsem za pět, protože jsem ten papír odevzdal skoro prázdný. Bolelo mě tehdy při psaní břicho, jelikož mě Mirek, Tadeáš a Mikuláš drželi na záchodě a připadalo jim na mně všechno vtipné. I to, jak se svíjím bolestí. Nechtěl jsem na to myslet.

Ptal se mě, jestli se něco neděje, že se mi tolik nedaří, na což jsem neměl co říct. Dávalo smysl, že se tak staral – učil přece i psychologii. Zavrtěl jsem hlavou a semkl rty. Možná vyčetl v mé tváři, že spíš než zápornou odpověď to znamená, že nic neprozradím. Povzdechl si, usmál se a začal vymýšlet, jak mě z té prekérní situace vysvobodit. Nakonec jsme se domluvili, že vytvořím plakát na Freuda. Když mu přinesu papír A2, dá mi jedničku váhy deset a vytáhne mě dokonce na trojku. Kdybych s tím měl problémy, přijme i A3, ale s váhou sedm, takže ke čtyřce na vysvědčení. Cítil jsem se hodně poníženě a taky provinile. Zapsal jsem si rychle do mobilu kritéria a požadavky a utíkal na poslední hodinu.