Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

šest.

„Míra tě chce vidět, bude tě čekat zítra před školou," přečetl jsem polohlasem zprávu od Tádi. Překvapilo mě to, a tak jsem se zeptal, co mi Mirek chce. Tadeáš takřka hned odepsal, že sám neví, že ale může přijít taky, abych se nebál.

„Dobrý, přece se aspoň nějak důstojně poprat umím, ne?" odvětil jsem ve vtipu a odložil mobil na noční stolek. Doufal jsem, že už se nebudu muset rvát nikdy. Naštěstí jsem usnul rychle a nemusel jsem se příliš zabývat tím, co mi ten zrzek může asi tak chtít.

Dostavil jsem se ke škole asi o deset minut dřív než normálně (což už nějakou dobu znamená přibližně se zvoněním). On už tam čekal.

„Dal sis načas," uchechtl se.

„Čau," pozdravil jsem taky, „co potřebuješ?" On vyfoukl kouř cigarety, odhodil nedopalek a zašlápl ho. Fuj – moje rodina nesnáší pach kouře.

„Chtěl jsem se ti upřímně omluvit," podíval se mi při té větě do očí, načež si stoupl. Mirek nikdy, nikdy nebyl v nižší pozici než já. Leda pokud jsme seděli nebo stáli, byli jsme na stejné úrovni. Zatím jsem držel jazyk za zuby, protože nebylo třeba mluvit.

„Za to, jak jsem se k tobě choval. Nevím, jak jste se s Táďou dokázali tak skamarádit, ale díky tomu jsem si uvědomil pár věcí..." uhýbal pohledem, ostatně jako já sám. Byl teď nejzdvořilejší za celou dobu, dokonce se mi i jeho slovník zdál jaksi vybranější.

„Táďa mi docela otevřel oči, abych pravdu řekl," uchechtl se, „a myslím si, že pokud tě zrovna on vidí jako skvělýho člověka, tak nemám důvod mu to vyvracet." Zarazil mě, když se slovem skvělýho jasně naznačil, že cituje. Říkal snad Tadeáš, že jsem „skvělej člověk"?

„Takže... sorry," podíval se mi s omluvou přímo do panenek, ač se dosud očnímu kontaktu vyhýbal. Chvíli jsme na sebe hleděli.

„Omluva se přijímá," mykl jsem rameny a myslel to vážně. Mirek uměl být hajzl, ale dokázal být i celkem fér chlap, alespoň zpětně jsem si to tak přiřadil.

„Děkuju," kývl poměrně úlevně a prohrábl si vlasy. „Jako takový usmíření ti nabízím jízdu se mnou na motorce, pokud bys o to stál. Viděl jsem, že se ti auta líbily, tak třeba..." rukama máchal ve vzduchu trochu nejistě a halabala, hlavně aby neprojevil příliš těch emocí. Váhal jsem, protože jsem to opravdu nečekal, ne od něj.

„To ti poradil Táďa?" vypadlo ze mě zmateně. On se usmál.

„On moc na ty oficiální usmíření není, většinou rád nechá věci vyšumět," zavrtěl hlavou, „takže ne, to bych se spíš já divil."

„Aha," také jsem zvedl koutek, ale cítil jsem, jak to ustrašené zvířátko uvnitř mně neztrácí pozornost a nutí mě k opatrnosti, „můžu si to nechat projít hlavou a říct ti třeba po škole? Nebo napsat přes Tadeáše?"

„Jo, jasně," pohodil hlavou, jako by odháněl představu, že by po mně chtěl rozhodnutí hned. Zkontroloval čas a oba jsme byli automaticky připravení jít do školní budovy. Mirek vzal sešlápnutou cigaretu a odhodil ji do směsného koše. Asi jen nechtěl, aby se z něj kouřilo, proto ji tam nehodil už předtím. Ani jsme se nerozloučili, prostě jsme se odpojili a každý se vydal za svým.

Při druhé přestávce, když jsem seděl s Matyášem, jsem si uvědomil, jak velký dopad na člověka má jeho prostředí. Napadlo mě to, zatímco jsem poslouchal o jeho včerejším prohraném zápase v hokeji, při kterém ho někdo praštil hokejkou, protože zrovna přišli o bod. I když si to jedinec (ať už já, Táďa nebo možná Mirek) nepřipouští, chová se jako kretén většinou právě proto, že sám není ve svém životě spokojený...

Domluvili jsme a nastalo mezi námi trapné ticho, když se najednou přese mě Maty trochu nahnul a naklonil hlavu na stranu. Otočil jsem se ke dveřím od třídy, v nichž na mě mával černovlásek. Ukázat, že mám i jiné přátele, se mi zrovna hodilo do krámu, když jsme si neměli co říct. Bylo to pohodlné. Omluvil jsem se a došel za Táďou na chodbu. Patrně měli třídu na stejné chodbě, že za mnou přišel.

„On ti nabídl motorku???" vzrušeně zahučel, když jsem mu to stručně odvyprávěl, „fakt?!"

„Jo," nejistě jsem přikývl a opřel se o zeď za sebou.

„Kámo, to musíš vzít! Je to skvělý!" nadšeně povykoval, „i mě vzal jenom párkrát!"

„To si tam mám jako sednout, obejmout ho a svěřit mu svůj život?" pokrčil jsem na něj obočí, čemuž se on zasmál.

„Já bych ho Mirkovi svěřil. Tvůj bych mu taky svěřil, kdybys mi ho svěřil," netajil se svou vírou.

„Aha?" zvýšil jsem tón hlasu, „Tak už vím, že vám dvěma nic svěřovat nemám," uchechtl jsem se.

„Mně jsi už život ale svěřil a nic se ti nestalo, ne?" přesvědčil mě sebevědomým úsměvem.

„No jo furt," přenechal jsem mu vítězství. Spousta krát mě vezl autem a jednou jsme spolu spali. Dá se říct, že jsem si na jeho péči nemohl stěžovat. Pomineme-li celou tu záležitost se šikanou.

„Nevíš, jestli byl i za Petrem?" vzpomněl si najednou na svou předešlou oběť šikany se zájmem. Já naopak s nezájmem pokrčil rameny. Kde bych na takovou informaci asi narazil?