KATE • (Avengers)

7. Naháči

„JARVISI!" sykla jsem do tmy, když jsem za sebou zavřela dveře. Byla jsem napjatá a nervózní, kdo je sakra ten Steve dole?! Odešla jsem z kuchyně, jako by se nechumelilo, ale oči jsem měla křečovitě dokořán.

„Ano slečno?" zeptal se JARV tak nahlas, až se mi naježily chlupy, snad to nešlo slyšet do obýváku!

„Šššššššš!" zamávala jsem rukama, aby hned sklapnul. „Potichu!"

„Omlouvám se slečno," řekl už přijatelně tiše JARV a čekal.

„Co je ten týpek zač?" šeptala jsem do prázdného prostoru a snažila se nemyslet na všechny ty druhy nebezpečí, které pro mě představuje.

„V obýváku sedí pan Rogers, Kapitán Amerika, jeden z přátel pana Starka, přišel na jeho žádost," oznámil mi klidně a já se rozhodla důvěřovat mu. Přestože bych byla radši, kdyby mě před návštěvou varovali, otcův neohlášený přítel znělo lépe než nájemný vrah.

Když jsem se opět připojila k Rogersovi, seděl prkenně na sedačce a koukal do tmy.

„Takže, proč tu vlastně jste?" zeptala jsem se a obešla ho do kuchyně, kam mě ochotně následoval.

„Poslal mě váš otec, má teď nějakou práci, tak abych zkontroloval, jestli ještě žijete," řekl s naprosto vážnou tváří. Úplně jsem slyšela, s jakou ironií to Tony řekl.

„Dáte si kafe?" zeptala jsem se a na kávovaru snad se všemi druhy kofeinových nápojů si vybrala ledové cosi, co jsem v té tmě nepřečetla. Mohla bych si rožnout, ale nejspíš vypadám jako přejetý mýval, nebudu to riskovat.

„Ne, děkuju," řekl a lehce se usmál.

„Nemusel jste zůstávat. Přece jste se přesvědčil, že jsem úplně v pořádku," nadhodila jsem téma, které mi už delší dobu vrtalo hlavou, a usmála se. Řekněme, že jsem byla víc než v pořádku. Musí tu být ještě něco.

„Večer jsem vás měl doprovodit k doktorovi, aby vám zkontroloval stehy a celkově vás vyšetřil. A jelikož jste usnula, půjdeme ráno," objasnil mi situaci. Nastala chvilka ticha, kterou jsem rušila hlasitým usrkáváním, které i mně samotné lezlo nehorázně na nervy.

„Jak se vám to stalo?" zeptal se najednou Steve. „Tony o tom nechtěl mluvit."

„Poprala jsem se s policajtem," ušklíbla jsem se nad tou vzpomínkou. Steve vypadal, že se mu ta věta příčí. Nejspíš je sám mužem spravedlnosti plně oddaný chránit zákon.

„Proč?" zeptal se nečekaně tvrdě a tvářil se, že jsem v jeho očích rapidně klesla. Bylo mi to docela jedno, nějaký panďulák v kozačkách, o kterém jsem nebyla tak úplně přesvědčená, že je živý, mi nemohl pokazit radost z ledové kávy. Dobře, kecám, trochu mě to rozhodilo, ale nechápal to, neznal celou pravdu.

„Chtěl znásilnit moji kamarádku, tak jsem na něho skočila," nechtě jsem pokrčila rameny, jako by mi to bylo jedno, už to dělám automaticky u všeho, co mi je nepříjemné.

„Bastard," utrousil tiše pan Rogers naproti a zkoumavě si prohlédl můj obličej. Zdálo se, že by teď potřeboval do něčeho praštit. Nevím, proč se tedy díval na mě.

„Tony to s ním vyřídil," ujistila jsem ho, ale on nenávistně koukl na pánev mezi námi.

Rozhodla jsem se radši změnit téma. Hodiny ukazovaly pět ráno, což nebylo moc fajn. Co teď budeme dělat?

„Kdy máme být u toho doktora?" zeptala jsem se lehkým tónem a dál upíjela kafe.

„V sedm," oznámil stroze se zatnutou čelistí. Asi se to v něm pralo.

„A vy jdete v tomhle?" zeptala jsem se pochybovačně, což ho probralo.

„Co je na tom špatného?" chtěl vědět a prohlédl si svoji uniformu, nebo co to vůbec bylo.

„Nejdu nikam, dokud máte tohle na sobě," ujistila jsem ho a zlomyslně pozorovala jeho reakci.

„Nemám tady jiné oblečení," řekl a považoval to za uzavřené, ale já to s tím trucem myslela vážně.

„Tak si vezměte něco od Tonyho, určitě tam má i něco ve větší velikosti." To s tou velikostí jsem řekla jenom tiše, aby to nebyla urážka na Tonyho, přece jen mě má ještě pár měsíců živit. Taky mi ale bylo jasné, že přestože je můj otec v neskutečné formě, Steve by se do toho nejspíš nenarval.

„Nemyslím si..." začal, ale bylo mi to jedno, popadla jsem ho za ruku a odtáhla ho do jednoho z pokojů pro hosty. Narazila jsem na něj včera a k mému překvapení sloužil spíš jako sklad oblečení. Snad kdyby se nějaká z jeho návštěv potřebovala převléct.

„Myslím..." začal znovu, ale nenechala jsem ho domluvit.

„Ty pořád jenom přemýšlíš," povzdechla jsem si a hodila po něm tričko a kalhoty, které tak nějak odpovídaly jeho mírám. Odevzdaně to držel v rukách a koukal na mě. Já koukala na něho a ani jeden se nepohnul. Tykání z mé strany nekomentoval. Vypadal, že je smířený s mou tvrdohlavostí a podvolí se mému dětinskému přání.

Když otevřel pusu, aby mě slušně vykopnul, předběhla jsem ho.

„Nekoukám se, i když na to mám teoreticky právo," řekla jsem s významným pohledem, poukazující na předešlou absenci plavek, a došla ke skříni na druhé straně pokoje, takže jsem byla ke Stevovi zády. Doufala jsem, že bych tam mohla najít nějaké boty velikosti...

Otočila jsem se, abych odhadla velikost kapitánovy nohy, jenže byl zrovna uprostřed převlékání a Tonyho tričko měl navlečené pouze na předloktích. Podívali jsme se na sebe polekaně, on protože byl do půl pasu nahý a já, protože mě přistihl, jak na něj civím. Rozhodl se rychle pokračovat a triko si bleskově přetáhl přes hlavu, skoro bych ten pohyb nepostřehla, kdyby se mu lem nezasekl o nos. Jeho břicho tím zůstalo nechráněné látkou a jeho oči byly na moment mimo provoz.

V duchu jsem se ďábelsky usmála a nestydatě si prohlédla jeho břišní svalstvo, přece jen, kolik takových příležitostí se mi ještě naskytne?

Kombinézu měl do půl pasu a teď se na mě podíval smrtelně vážně. „Smím si alespoň kalhoty převléct bez tvé přítomnosti?"

„Jsi snad naostro?" zeptala jsem se nevinně. I v té tmě jsem viděla, jak zrudnul, tak jsem to vzdala.

„Klid, za minutu v obýváku, půjdeme někam ven, jsem tu zavřená už neskutečně dlouho," řekla jsem nakonec a opustila ho. V hlavě jsem si ještě představila, jak bych asi vypadala v těch jeho príma botkách, a neodolala úsměvu.