𝐎𝐂𝐄𝐀𝐍 𝐄𝐘𝐄𝐒 , 𝐣. 𝐦𝐚𝐲𝐛𝐚𝐧𝐤 ✔️

𝐜𝐡𝐚𝐩𝐭𝐞𝐫 𝐨𝐧𝐞

Čistila jsem bednu od páchnoucích ryb, když mě navštívila spolupracovnice. ,,Brooke, ještě že jsou prázdniny a já nemusím nadále čistit tyhle nechutné sračky." Protočila otráveně oči a opřela se kousek ode mne o trám. Černé pramínky vlasů ji padaly nesnesitelně do očí.

Tohle jsem ji záviděla. Nemusí už dále pracovat, ale za to já ano. Chci si vydělat na svůj vlastní telefon, a proto budu pracovat i přes léto.

,,To se máš." Zamumlala jsem a stále měla zrak upřený na stékající proud vody z hadice. ,,Brooke, to opravdu tolik ten mobil potřebuješ? Jsou prázdniny, běž si je užít."
Podívala jsem se na ni s vážným výrazem a vypla vodu kohoutkem. ,,Nessie, i kdyby... nemám s kým si je užít. Ty jedeš na celé prázdniny za blízkými do Kanady. S nikým jiným se nebavím a byla bych akorát zavřená věčně doma." Prošla jsem s bednou v ruce k lodi, kde jsem ji upustila na další bedny v ní.

,,No tak pracuj aspoň měsíc a na druhej zkus něco s vašima podniknout."
Je hodná, ale můj táta nepracuje. Mamka má dvě práce. Z toho jedna je u pana Camerona a za všechno co ona udělá, dostává minimum čeho si zaslouží.

,,To je v pohodě. Užij si to." Nuceně jsem prohodila úsměv. ,,Díky." Rozešla se ke mně a pevně mě objala. Přesně tohle jsem celou dobu potřebovala. Řetízek drahé voňavky mi proudil do nosu jako droga. Nessie patří mezi Kooks, ale pracuje tady jen kvůli mně. Známe se od té doby, co jsem ji zachránila život při surfování.

Ve škole ji prý nakukali něco o surfování, když ji to nadchlo a chtěla si to vyzkoušet sama osobně. Bohužel osud ji nepřál a vybrala si den plně svižných vln. Při první ji okamžitě spláchla, ale měla štěstí, když jsem se v ten den rozhodla na pláž vyjít. Při surfování jsem zahlédla ruce, které prudce šermovaly. Nemohla ani zakřičet, když se jí mořská voda vrhla do plic. Skočila jsem pro ni do vody a vytáhla na břeh. Je mi za to vděčná snad do naší smrti.

,,Tak běž. Mám poslední bedny než půjdu domů, pozdravuj rodiče."
,,Budu. Děkuju." Její paže sklouzly po mých zad. Otočila se a bílou zástěru hodila cestou do kbelíku s ostatními zástěry. Dívala jsem se na odcházející černovlasou dívku s vlasy ostříhanými nad ramena. Perfektní postavou a s oči hnědými jako mléčná čokoláda.

Bylo štěstí ji potkat, a tak zahrnout do svého života. S nikým jiným se nebavím. Radši budu na brigádě než být doma s otcem a čekat na zničenou mamku až přijde domů.

✭ ✭ ✭

Vzdychla jsem přetížením za celou šichtu. Konečně bylo hotovo a já mohla nadšeně hodit zástěru do kbelíku. Ze všeho tady jsem byla rozčílená, protože mě to nebaví. Kdyby otec neseděl na prdeli a neutrácel naše peníze, mohli bychom dopadnout ještě lépe. Jenže i já jsem sobecká a nedřu se, abych peníze dávala domů. Stejně by je otec utratil. Peníze dám na telefon. Klidně mě za to ukřižujte, ale v životě jsem neměla telefon, a proto bych to chtěla napravit.

Tolikrát jsem přemlouvala mamku, aby se s ním rozvedla, ale vždycky nesouhlasila. Je to její volba. Za dva roky až mi bude osmnáct, vypadnu. Sice ji tam nechám s ním samotnou, ale musí jí to už dojít.

Z myšlenek mě odtrhla přijíždějící loď. Ohlédla jsem se za ní a uviděla skupinku teenagerů, jak parkuje k molu. Dívku z ní znám. Ode mě je to pár metrů, kde vlastní její rodiče restauraci jménem The Wreck. Rodina Carrerů. Patří mezi Kooks.

Vyměnily jsme si pohledy, když mě zahlédla. Vystoupila z lodi a čekala na nastávající přátelé. Připadala jsem si trapně, když jsem tam stále stála a čuměla jako babka na drbách.

Natáhla jsem se pro batoh na židli a přetáhla si ho přes záda. Mezitím kluci vylezli z bílé starší lodi a já koutkem oka uviděla, jak si mě chvilku prohlédli.

Vydala jsem se jejich směrem, jelikož tam býval můj dům. Obešla jsem je, když mi za zády projel hlas do uší. ,,Chybí ti ještě bedny."

Otočila jsem se a uviděla blonďáka ukazující na pět beden. Do prdele. Tyhle jsem přehlédla. Stály za sudem, takže bylo jasné, že jsem je přehlédla.

Tiše jsem zasténala, když jsem se ještě před chvílí radovala, že půjdu domů, ale zároveň se mi domů nechtělo. Rozešla jsem se tedy k bednám. ,,Nedělej to. Udělej to až zítra, oni si toho jen tak nevšimnou, a když tak si můžeš přivstat." Poradil mi znovu blonďatý kluk z party.

,,To je jedno. Udělám to, stejně se mi nechce domů." Položila jsem batůžek na stejnou polohu jako předtím a vzala si první bednu nahoře. ,,Přišel bych ti klidně pomoct." Uslyšela jsem za zády sténání. Určitě ho někdo bouchnul loktem do břicha. Tiše jsem se uchechtla a zároveň to zamaskovala.
,,V pohodě." Otočila jsem se k nim zpátky čelem.

,,Tak mi zase půjdeme." Probodávala holčina pohledem pohledného blonďáka. ,,Jasně, ahoj." Spustila jsem kohoutkem vodu do hadice a znovu čistila smradlavé bedny.

✮ ✮ ✮