Different |Sweet Home|

kapitola 6.

Pořád tam v tichosti stojíme dokud to neodejde. Když jsem si jistá že je to dál tak jsem dětem naznačila že mužem pomalu jít.
Vyšli jsme sotva dva schody, když jsem zaslechla hlasitý a těžký dupod který se blížil k nám.
Koukla jsem do odrazu v okně a viděla to samý monstrum jako před tím. ,,Jdem rychle" vezmu je za ruku a chystám se s nimi odejít ale zase se tam objeví to bez hlavy a natáhne to ruku k tomu druhému monstru. Chvilku na to jen koukáme dokud se neproblížíme o patro víš až do 15 patra.

,,Liso, Říkali jste že máme již do bytu 1408, tohle je 15 patro" ten kluk mě zatahal za ruku. Otočím se na něj a a jeho sestra taky ,, teď tam nemůžeme" jeho mladší sestra ho chytla za ramena a pak se podívala na mě ,,co když tu jsou nějaký lidi můžeme se jít schovat k nim" ,,máš pravdu" vydechnu a jdu ke dveřím na který zaboucham ,,hej!je tu někdo?"nic, žádný odezvy, jdu k dalším dveřím na proti ,, otevřete no tak!" Pořád nic, zatraceně takhle tu ztrácíme akorát tak čas ,,co teď?" Zeptá se holčička a koukne se na ostatní dveře ,,musíme pryč ji-" ,,-protein" kouknu se do chodby a ihned dám děti za sebe. S tímhle monstrem moje pálka nic moc neudělá, nevím co dělat je třikrát větší než já a teď nikam utéct nemůžeme. ,, Zavřete oči..." ,,Ale Liso" ,,prosím" podívala jsem se na ně a oni je zavřeli. Postavila jsem se před ně a koukala na monstrum před sebou jak je mě natahovalo ruku. Měla jsem opravdu strach.

,,Nech ty děti na pokoji" Slyšela jsem hlas té paní která přišla o dítě minulý rok. Ta paní která mně a Sam vždycky nosila sušenky které dělala vždycky jen pro nás. Stála přímo před tím monstrem i se svým prázdným kočárkem. ,, Dokážeš to ne?" Koukala se mu zpříma do očí a byla odhodlaná nás ochránit i když se jí to nepovede.
Najednou ji to monstrum uhodilo a ona odletěla. Něco si mumlala a pak to do ní začalo mlátit hlava nehlava. Všechno se odehrávalo strašně rychle. Děti jsem pořád držela za ramena u sebe ale sama jsem nedokázala na nic myslet. Říkala jsem si "musíš být statečná".

Z ničeho nic, tam přiběhl hyun-soo s nějakou holkou a chlapem ale ty mě nějak zvlášť nezajímali.
Nemůžu uvěřit že je opravdu živej, panebože pohltila mě taková úleva a radost. ,,Liso utíkejte!" rukou naznačil ať jdem k němu. Párkrát zamrk a podívám se na to monstrum a pak zase na Hyun-sua. Panebože jak já ho ráda vidím. I z dětmi se rozeběhnu k němu a on děti i mě zastrčí za něho.
Kouknu se na tu holku a na toho chlapa s brejlemi. Toho poznávám, vídám se s ním na chodbě a vždycky se zdravíme.

,,Běžte zvládneme to tu" kývnou na nás a my tři utečeme do 14 patra. Ještě na schodech těsně do čtrnáctého patra Hyun-sona zastavím aby se na mě otočil. ,,Musíme-" zastavím ho v mluvení a pevně ho objemu. Objímám ho tak pevně. Byla jsem neskutečně ráda že je tady a že přišel v tu pravou chvíli. ,,Měla jsem strach..že tě zabil"začli mi téct slzy a on mě obejmul.
,,Promiň..".

----------------
Samantha
----------------

Pořád koukám na kamery a doufám že alespoň na jedný z nich uvidim Lisu ale pořád nic. Jsem nervózní opravdu, tady dole se nedá nic dělat, jsme tu zavření. Jedna holka šla nahodit elektřinu, která už je nahozená ale pořád se nevrátila a to je další problém.
,,Měla by ses jít najíst" za zády se mi ozval hlas Eun-hyuka a já se na chvilku probudila do reality a začla vnímat co se děje ,,to je dobrý" ani se na něj neotočím ale slyším jak si povzdechl a dal mi ruku na rameno ,, opravdu, pojď" neodpovídám mu a koukám na jednu z kamer. ,,Prosím" konečně se mu podívám do očí a vstanu ,,tak jo" trochu se pousměju. Je tak milej a pozornej, cítím se tak nesvá když jsem s ním a nevím co si myslet. Podívá se na mě a jednu paži omotá okolo mých ramen a jde se mnou k ostatním.

Kouknu se na ostatní a jedna paní mi nabídne jídlo. Poděkuji a na všechny se podívám ,,a jak se vůbec jmenujete?"
Trochu se pousměju ,,Moon Hyeon-sook" řekne paní vedle mě ,,Son Hye-in" řekne další usměvavá paní ,,Jsem Myung-Sook" řekne ta s tou dcerou. Usměju se a sednu si k nim ,,ráda vás poznávám" všimla jsem si že se trochu pousmála i ta s tou dcerou ,,a ty si?" ,,Samantha". Vím není to korejské jméno ale moji rodiče se rozhodli pro tohle.

Začnu se s nima trochu bavit a zjistím že jsou to strašně milý ženy. Koutkem oka zahlédnu jak nás Eun-hyuk pozoruje a trochu se usmívá ,,omluvte mě" zvednu se a jdu k němu ,,co tak koukáš?" Uchechtnu se a drknu do něm rukou. Poškrábal se na zátylku a dal si ruce křížem ,, koukám na tebe jak to tu dáváš do pořádku a ty ženy už nepanikaří" usmál se a sledoval ty ženy a pak se s úsměvem podíval na mě. Trochu skloním hlavu a usměju se ,,jono.. prostě mi to jde" kouknu se mu do očí, měl je hnědé ale tak krásné málem bych se v nich utopila.

,, Pojď musíme zkusit rozhlas, potřebujeme sem všechny přeživší " řekl najednou a rozešel se do místnosti s kamerami a z rozhlasem. Když jsem k němu přišla zkoušel jestli to jde ,,jde to" usmál se na mě a já se taky usmála, je tak roztomilý. Zase se otočil k rozhlasu ,, všichni přeživší, vezměte všechno jídlo, léky a zbraně a přijďte do přízemí. Je tu prozatím bezpečno a bude lepší zůstat pohromadě. My přeživší..."podíval se na mě ,, musíme držet spolu" usmál se a nabídl mi mikrofon jestli chci něco říct. Převzala jsem si ho nejdřív jsem nic neříkala ale pak jsem promluvilo ,,Liso... Jestli mě slyšíš, jestli si ještě na živu.. prosím přijď sem, potřebuju tě slyšíš? Přijď sem dolů. Liso prosí-" zase to začalo chrastit a přestalo to fungovat ,,sakra!" Dala jsem to zpět Eun-hyukovi a promnula si spánky.