Vše, co ti nabízím, je moje láska k tobě [Ziall]

9. Kapitola

A/N: Moc se všem omlouvám, ale sem nemocná. :( proto to tak trvalo, a navíc se moji sestře rozbil notebook, tak si musela vzít do školy můj! tohle jsem napsala na mobilu a za chyby se velmi omlouvám.  

každopádně, tohle je jedna z posledních kapitol(ne-li předposlední)... chcete i epilog???? no uvidíme :D taky se omlouvám za tu délku, je to moc moc krátké, ale i tak Pěkné Počtení. 

--------------------------------------- 

Zayn:

Proboha, to je bolest. Poslední, co si pamatuju je střelba a sirény, takže asi budu v nemocnici. Musel sem spát dlouho, protože už se nemůžu ani pohnout. Hlavou mi projíždí řádná bolest. Je tu tma, takže je asi noc.  

Počkat... Slyším pláč… Kdo tu pláče? Na noze cítím menší tlak. Niall! 

"Nialle." Řekl sem mile. Sednul sem si a chtěl se ho dotknout, když pravděpodobně leží na mejch nohách. Ale nic. Žádná známka jeho přítomnosti.  

"Ale já ho nechci opustit." Slyšel sem ho naříkat. Cože? Proč by mě opouštěl? Zkusil sem se znova dotknout. Pořád nic. Pláč se najednou prohloubyl a já ucítil jeho pevný stisk a sametové rty na svém čele. 

Co se to tu děje?! Kde to sem, že se nemůžu dotknout svýho kluka, zatímco on mě s přehledem může i políbit?!

Niall:

Ležel jsem na Zaynovi. Tedy vlastně jenom na jeho stehnech. Přemýšlel jsem, kdy se vlastně probudí. Z očí se mi rychle začaly kutalet slzy. Bál jsem se jen pomyslet na to, že se už nevzbudí. Jeho rodina už tu za ním byla. Jeho máma se skoro sesypala, když viděla jeho bezvládné tělo. Pláč se u mě brzy prohloubil.  

Někdo zaklepal na dveře a po chvíli vstoupil. 

"Nialle, už to bude druhý týden. Nechceš si se mnou a s Harrym zajít někam na jídlo? Udělalo by se ti líp, jen tu pořád ležíš a brečíš." Zvedl jsem hlavu. 

"Já ho nechci opustit. Co když se probere?" Lou po mě hodil malý smutný úsměv a v tu chvíli jsem to ucítil. Nebylo to nic extra, ale Zayn se pohnul. Opravdu se pohnul. Podle Louisovy reakce, si toho také všimnul. Pohled jsem upřel zpět má Zaynovu klidnou tvář. Modřiny už mu skoro zmizely. Pevně jsem vzal jeho ruku do své a stisknul. 

"Všechno bude v pořádku, uvidíš." řekl jsem tiše spíše sobě než Louisovi nebo Zaynovi. Zvednul jsem se z nepohodlné nemocniční židle a jemně ho políbil na čelo.

Zayn:

Sednul jsem si na kraj postele. Nohy mi viseli dolů. Kolem mě se vše začalo vyjasňovat. Nejsem v nemocnici. Jsem v... márnici?! Co to má znamenat?! Mám na sobě svoje úzké černé kalhoty, bílé triko a rozepnutou košili. Seskočil sem ze stolu na zem. Hned, jak jsem ucítil chladnou betonovou podlahu, došlo mi, že nemám boty. Rychle sem se rozhlídl kolem. Nikde žádný dveře. Co to je za špatnej vtip. Pomalu sem couval ke zdi. Zády sem se o ní opřel. Zhluboka sem se nadechnul a pak vydechnul. Najednou mě někdo popadl za krk. Snažil sem se dostat pryč, ale další ruce mě chytly za nohy a za paže. Poslední ruka mě stahovala za čelo zpátky ke zdi. Připravoval sem se na chlad a tvrdost betonu, kterej se měl chvíli co chvíli dotknout mejch zad. Místo toho mě čekala ta nejhorší noční můra. Na rukou na nohách sem ucítil ledovou vodu. Co to kruci je za podivný místo?! Snažil sem se osvobodit, ale bylo pozdě. Byl sem ve vodě a táhlo mě to hlouběji a hlouběji. Kopal sem kolem sebe v domnění, že nějak vyplavu. Začal mi docházet kyslík. Pomalu sem se loučil se životem. 

Bude mi chybět Niall. Všechno na něm. Jeho smích. Jeho nádherný oči. Jeho objetí. Jeho rty. Sme spolu tak krátce a já mám pocit, že se známe roky.  

Tolik sme toho spolu nestihli. Jít na další rande. Dát se spolu další pusu. Zase usnout spolu v objetí. A hlavně tu jednu věc, na kterou sem se s nim obzvlášť těšil. 

To sem celej já. Umírám si tu a myslím při tom na nechutnosti s Niallem.  

Kéž bych mu mohl dát poslední pusu.  

Otevřel sem oči. Už jsem nebyl ve vodě, ale pořád sem se někde vznášel. Zase tu byla tma. Dýchalo se mi špatně, ale už sem se nedusil. Koukal sem kolem sebe do prázdna. Co bude teď? Budu někde padat nebo tak? Trochu sem se zamlel a spadnul na zem pode mnou, čímž sem si vyrazil dech. Začal sem kašlat. 

"Zayne!!" Slyšel sem zase Nialla. Rozhlížel sem se kolem sebe a zpozoroval malý světýlko v dálce. 

"Zayne!!" tentokrát v tom byla slyšet pláč. Zvednul sem se ze země a rozběhl se za ním. 

"Nialle! Kde si?!" nepřestával sem běžet. Nabíral sem dech. Všechno kolem světlalo. Zase sem ucítil jeho ruce na svých. Zavřel sem oči a snažil se zrychlit. 

Najednou se přese mě zase přelila únava. Ležel sem. Bál sem se podívat, kde sem se to octnul teď. Ležel sem na pohodlné posteli. Nejdřív márnice a teď tohle. Vsadím se, že ležím v rakvi na svém pohřbu. Slyšel sem pípání. Klidné a stále. Že by můj tep? 

"Všechno je v pořádku. Všechno je zase v klidu. Byl to jen menší záchvat. Hlavně už mě takhle neděs! Nesmíš mi jen tak umřít." v jeho hlase zněl úsměv a úleva. Tiché vzlyky zaplnily nemocniční pokoj. Určitě sem byl v nemocnici. Na pohřbu už přístroje, co vás drží naživu, nepotřebujete. Na jedné ruce mi povolil jeho stisk. Asi aby si z tváře utřel slzy. Pomalu sem otevřel oči. Řeknu vám, dalo to víc práce než maratón. Cítil jsem se, jako bych měl na víčkách dvě tuny písku.  

Kouknul jsem se na něj. Oči měl zavřené a snažil se šetřit slzy. Doufal sem, ať to není další sen, kterej se promění v noční můru. Risknul sem to a stisknul ruku, která byla ledabyle v moji pravý. Upoutal sem jeho pozornost. Nejdřív se zadíval na moji ruku a potom mě do očí. Rozzářil se a skočil po tlačítku, kterým se přivolává sestřička. Obejmul mě. 

"Vzbudil si se! Už nikdy mi tohle nedělej!" Začal zasypávat polibkama moji tvář. Brečel, ale usmíval se. 

"Miluju tě, takže už mě nikdy propouštěj! Slib mi to." Letmo mě políbil na rty, pevně mě objal a tvář zaryl k mému krku. Pro sebe sem se usmál a přidal se slabě do objetí. 

"Slibuju, Nialle. Slibuju."