Vše, co ti nabízím, je moje láska k tobě [Ziall]

7. Kapitola

A/N: jak tohle napsat... dlouho jsem přemýšlela, co se Zaynem... takžeeee tady máte krátkou kapitolku =) pěkné počtení.

PS.: to s těmi komentáři stále platí.. jestli to někdo vůbec čte, komentář s vaším názorem by mi zvedl náladu. veřte nebo ne i za negativní názor bych byla vděčná =)

--------------------------------------------------------------------------------------

Becky:

Seděla jsem doma u okna. Hleděla jsem na mihotající se světla ve městě.

Musela jsem to udělat. Proč se s ním nerozešel? Věděl, co by ho čekalo. Tak proč? Proč šel s plným vědomím na smrt? Lidé jako on jdou za penězi. Ale kdybych mu nějaké nabídla já, nikam by to nevedlo. Niall je bohatší. Proto jsem použila jiné prostředky než peníze. Ve strachu lidé udělají, co chcete. Tak proč on ne?

Niall:

„Já a Dan musíme jít. Promiň Nialle, ale … už je pozdě.“ Probral jsem se ze svých myšlenek. Vzhlédl jsem k nim. Oči mě bolely od pláče a byly celé zarudlé.

„Dobře. Dávejte na cestě pozor a dobrou noc.“ Bylo kolem třetí ráno. Už více jak dvě hodiny jsme se o Zaynovi nedozvěděli nic nového. Něco tu není v pořádku.

Harry a Lou seděli opodál.

Louis se na židli skoro až kroutil. Jednou rukou se o ni mezi nohama opíral. Druhou rukou si přitahoval Harryho za košili blíž. Tváře měl jasně zbarvené do červena. Harry mu přejížděl dlaní po stehně. Něco mu šeptal do ucha. Vždy se po nějaké chvilce začal Lou culit.

Povzdechl jsem si. Oba si toho hned všimli.

„Co se děje?“

„Já to vzdávám.“ Lou se ke mně přiřítil.

„Ne, to nesmíš. Určitě…“ usmál jsem se a přerušil ho.

„Už se na vás nemůžu dívat. Takže to vzdávám. Jděte domů, určitě máte jiné plány. Já to tu nějak sám přežiju.“ Harry přišel a chytl Loua kolem pasu. Obličej mu jemně zabořil do vlasů.

„Poď méďo. Niall už není dítě.“ Zašeptal mu. Oba se na mě usmáli a vyrazili domů. Dal jsem obličej opět do dlaní a přemýšlel. Nic jiného mi nezbývalo.

**

„Líbí se mi tu.“

„Mě taky.“ Zvedl jsem hlavu z jeho hrudi. Koukl mu zpříma do očí.

„Ale já myslel tvojí náruč.“ Usmál se na mě.

„Nemůže být tak pohodlná.“ Spolu jsme se zasmáli.

„Věř, že je lepší než ta nejpohodlnější, nejkrásnější a nejdražší postel na světě.“ Koukl se za mě do zahrady. Povzdychl si a potom zaryl pohled do země.

„A ty mi prosím věř, že tě miluju a vždycky budu.“ Jemně jsem mu za bradu zvednul hlavu. Jen tak aby se zase díval do mích oceánů.

„Co se děje? Já ti věřím, že mě miluješ.“ I když se pohledem snažil utéct, z náruče mě nepouštěl.

„Lidi budou mít řeči. Snad ti nemusim opakovat z jaký vrstvi sem já a z jaký si ty.“

„Bohatí tedy nemají právo na lásku? To si každý myslí, že si ji chceme jen kupovat?“ snažil jsem se vtipkovat, ale on zůstal vážný.